Deficit důchodového systému nebude tragický. Když se bude zvyšovat věk odchodů do penze

Budeme se zabývat především tím, zda by se měl stanovovat věk odchodu do důchodu, jaké země by nám mohly v problematice důchodových systémů sloužit jako vzor, proč není dobrý nápad zavádět zaměstnavatelské fondy a zda má smysl vypočítávat manželům či partnerům společný vyměřovací základ a důchod z něj vyměřený pak dělit na dvě rovné části.

Náš důchodový systém zápasí s velkým deficitem. Stát prý nebude moci za pár desítek let lidem zaručit důstojný důchod. Je to reálná hrozba?

Asi vás překvapím – nepatřím k těm, kteří by chodili a říkali, že pokud se oproti dnešní legislativě nic nezmění, tak za dvacet třicet let nebudou peníze na výplatu státních důchodů. Musíme si uvědomit, že tady proběhla takzvaná malá důchodová reforma, kterou prosadila vláda Petra Nečase. Ta byla paradoxně schválena bez větší pozornosti médií a veřejnosti, ale v konečném důsledku zajistila pro první pilíř dlouhodobou finanční stabilitu. Dnes máme deficit důchodového systému padesát miliard, což je zhruba 1,2 procenta HDP. Podobná úroveň deficitu důchodového systému vzhledem k HDP by ale díky malé penzijní reformě neměla být překročena ani v demograficky nejhorších letech – zatím to vypadá na třicátá a čtyřicátá léta tohoto století. Nebudeme se tedy muset tolik zabývat makrooblastí, ale o to víc problémů se bude vyskytovat v mikrofinanční rovině. Jinými slovy, už nás tolik nebude strašit deficit důchodového systému jako spíš to, jak v něm bude fungovat samotný jedinec.

Co je pro budoucí důchodce největší hrozba?

Čeští penzisti jsou dnes z pětadevadesáti procent svými příjmy závislí pouze na státu. Druhý pilíř to mohl určitým způsobem korigovat. Teď se tedy musíme zamyslet nejen nad tím, jak upravit třetí pilíř, ale i nad dalšími možnostmi, jak tuhle závislost důchodců na státu snížit.

Ještě větší riziko by pak nastalo ve chvíli, kdyby se věk odchodu do důchodu opět zarazil na nějakém čísle a už by se v čase vzhledem k průměrnému věku dožití nenavyšoval. Že z mého pohledu není deficit důchodového systému tak tragický, je podmíněno tím, že se bude věk odchodu do důchodu v reakci na demografický vývoj navyšovat a že se budou vyplácené penze střídmě valorizovat. Jakmile se tyto dva předpoklady nebudou naplňovat, tak se relativní makrostabilita důchodového systému rozplyne jako pára nad hrncem.

V programovém prohlášení vlády se ale můžeme dočíst, že koalice bude usilovat o zrušení nekonečného navyšování věku odchodu do důchodu v takové podobě, jak je to dnes nastaveno. A podobné ambice nám potvrdil i šéf důchodové komise Martin Potůček.

Vláda říká, že nechce mít v zákoně formulaci o nekonečném zvyšování důchodů. Chce tam mít nějaké konkrétní číslo. Dobře, ať tam klidně dají šedesát pět nebo šedesát sedm let. Zároveň by tam ale mělo být uvedeno, že každých pět let dojde k  revizi, kterou provede nějaká instituce, zodpovídající za to, že na základě výsledků bude stanovený věk odchodu do důchodu upraven. Nemělo by to skončit tak, že se dnes určí jedno číslo a to bude platit dalších padesát let. Něco takového je zkrátka dlouhodobě neúnosné.

Které země by nám mohly posloužit jako vzor v tom, jak se správně starat o důchodový systém?

Určitě jsou země, které by pro nás mohly být vzorem v tom, jak vést debatu napříč společností o důležitých a dlouhodobých věcech, jako je třeba právě důchodový systém. Myslím, že pro příklad nemusíme chodit nijak daleko a můžeme zůstat v Evropě. Třeba takové Švédsko, Norsko nebo Švýcarsko, svým způsobem i Německo a Rakousku. Byť mám určité výhrady ke krokům, které v Německu v důchodovém systému před nedávnem udělali. To je ale spíš výhrada obsahová než procesní. Od všech těchto států bychom se každopádně mohli učit, jak dělat systémové kroky, které se každé tři roky nemění. Výsledky pak nejsou vidět jen v jejich důchodových systémech, ale i v jejich národohospodářské politice jako celku.

Není problém i v tom, že se tady lidé moc neorientují v základních věcech, které se týkají financí? Že nevědí, jak se vlastně důchody vůbec vypočítávají, že má důchodový systém nějaké pilíře a podobně? Pak se nějaká celospolečenská debata může vést jen velmi těžko…

Já si opravdu netroufám tvrdit, že by tu musela být zákonitě nižší finanční gramotnost než ve státech, které jsem jmenoval. Podle mě hraje důležitou roli spíš to, že tyto země těží v posledních skoro sedmdesáti letech ze svého kontinuálního vývoje. Neměly svůj osmačtyřicátý, osmašedesátý a devětaosmdesátý rok a neměli ani měnovou reformu ve třiapadesátém, nezažili časté společenské zlomy, kdy se kácí les a všude kolem létají třísky. Náš velký problém je i v tom, že důvěra je tu nedostatkové zboží.

Lidé ale těžko můžou bez obav důvěřovat druhému pilíři, když viděli, jak s ním naložili politici v Maďarsku a v Polsku. Nemyslíte?

Je pravda, že to, co se odehrálo v Maďarsku a později i v Polsku je obrovská škoda. A opravdu to neříkám jako zástupce penzijních společností, ale jako člověk, kterému záleží na ekonomické stabilitě své země. Když už se povede nějakou reformu prosadit přes všechny porodní bolesti, plusy i minusy a když už to dlouhá léta dobře funguje a má v dohledné době přinášet ovoce, tak mi přijde zaříznutí takového systému jako naprosté bláznovství. Přirovnal bych to k tomu, kdybyste se rozhodli na plachetnici přeplavit z Evropy do Ameriky a ve chvíli, kdy se blížíte ke Karibiku, začnete do dna navrtávat díry.

Už jsme se bavili o tom, že vláda by chtěla víc zatraktivnit třetí pilíř. Jednou z věcí, které by k tomu mohly vést, je větší zapojení zaměstnavatelů. Když jsem se o tom bavil s šéfem důchodové komise Martinem Potůčkem, tak mi říkal, že by rád oprášil myšlenku zaměstnaneckých fondů. Co tomu nápadu říkáte?

Přiznám se, že k tomu jsem hodně skeptický, opravdu bych to nedoporučoval. Zaměstnavatelské fondy, které se ve slangu Evropské unie nazývají occupational pension funds a je na ně dokonce i speciální směrnice, totiž nemají příliš zářnou minulost. Tyto fondy vznikaly v Evropě a v Americe zejména v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století a v mnoha případech, například u velkých automobilek a leteckých společností, nebylo jejich hospodaření odděleno od účetnictví zakladatelské firmy. Když se pak firma dostala do problémů, tak se to týkalo i zaměstnavatelských fondů a často to dokonce skončilo krachem, takže zaměstnanci přišli o veškeré peníze na důchod. Chápu, že od té doby uplynulo nějakých čtyřicet let a dnes už se účetnictví zaměstnavatelských fondů odděluje a přísně hlídá, ale stejně jde z mého pohledu spíš o komplikaci než o nějaký přínos.

Celý rozhovor čtěte na Peníze.cz

Témata:  důchodci,  důchodová reforma,  důchody