Mzdy v Česku reálně rekordně padají, přesto za uplynulých 30 let narostly o 141 procent

Ale popořadě. Průměrná mzda v ČR se podle nejnovějších dostupných dat loni ve třetím čtvrtletí po zohlednění inflace propadala nejvýrazněji v historii ČR, o 9,8 procenta, stejně jako ve druhém loňském čtvrtletí. Za první až třetí čtvrtletí 2022 se reálná průměrná mzda propadla o devět procent. Životní úroveň Čechů tedy loni klesla takřka o desetinu, což je rekord, jak konstatuje i Hospodářská komora ČR.

Až do loňska se totiž životní úroveň lidí v ČR vyjádřená změnou průměrné reálné mzdy nejvíce propadala v roce 2013, a to o 1,5 procenta (viz graf níže).

Právě o zhruba devět procent poklesla reálná mzda také za celý letošní rok (finální čísla se teprve dozvíme). S propadem reálných mezd je třeba počítat i letos, bude však jen přibližně třetinový oproti loňsku. Mírně se totiž zvýší míra růstu nominálních mezd, zatímco citelně klesne inflace, i když z dlouhodobého hlediska zůstane nadále poměrně vysoká.

Za současným propadem životní úrovně Čechů stojí nejvýraznější inflace od první poloviny 90. let, kterou není s to růst nominálních mezd ani vzdáleně s to dorovnat, a to ani v podmínkách stále poměrně nízké míry nezaměstnanosti, nejnižší v zemích EU i OECD.

Přes rekordní loňský propad reálného výdělku, na něj naváže mírnější pokles letošní, se po drtivou většinu roků uplynulého třicetiletého období reálné výdělky lidí v Česku zvyšovaly, v souhrnu a v očištění o inflaci o  uvedených 141 procent (viz opět graf níže). Proč tedy Česko stále ekonomicky nedohání zmíněné Německo? A co udělat pro to, aby se to změnilo?

Němci u sebe doma více soustředí ty části výrobních podniků, které mají v gesci výzkum a vývoj či design nebo pak závěrečnou fázi výrobního, resp. prodejního procesu, tedy například marketing a související služby. V těchto částech procesu je obecně vyšší přidaná hodnota, tedy i reálné mzdy. Samotný proces výroby, nebo dokonce jen montování, vykazuje nižší přidanou hodnotu. Tedy i nižší reálné mzdy. Takže Němci tuto část procesu přesunují do zahraničí, zhusta právě do Česka. Čech tak vyrábí a montuje pro své německé „šéfy“, kteří pak s mnohem větší marží prodávají u sebe doma i do světa.

Jde o obecnější trend. Západní země EU, nejen Německo, mají služby zpravidla rozvinutější než Česko a než ostatní země východní části EU. Souvisí to stále ještě s obdobím čtyřiceti let budování komunismu v podstatné části druhé poloviny minulého století. Komunisté z ideologických důvodu rozvoj služeb upozadili. Důraz kladli na těžbu a průmysl, zejména těžký, které demonstrovaly revoluční „pěst dělnické třídy“, jež měla zajistit „nové pořádky“. Zároveň komunisté prakticky úplným znárodněním odbourali konkurenci, takže jednotlivé výrobní podniky nebyly moc motivovány mezi sebou soutěžit kvalitou doprovodných služeb.

Výsledkem je situace, kdy to, co se svým průmyslem nyní udělá nebo neudělá Česko, představuje druhořadý problém. Třeba pro český autoprůmysl je totiž klíčové to, jak velké evropské automobilky, v čele s těmi německými, obstojí tváří v tvář nástupu elektromobility a čínské konkurence a zároveň jak ustojí velmi silný tlak stále přísnějších emisních norem a dalších zelených regulací EU. Realisticky ale musíme počítat s tím, že „zlatá éra“ tuzemské automobilové výroby, se světově takřka nejvyšším počtem vyrobených aut na hlavu, v dohledné době postupně odezní a už se nevrátí. Zatím bohužel není patrný žádný záložní plán rozvoje české ekonomiky po jiné koleji. 

České podniky musí dobývat zejména východní trhy, myšleno zejména východní trhy evropské. Třeba Balkán. Velkou příležitost by mohla poskytnout poválečná obnova Ukrajiny. Vlády ČR musí tuzemským firmám umožnit rozvoj, aby ty mohly expandovat do zahraničí. Musí tedy investovat do vzdělání a infrastruktury. Naopak by měly odbourat zbytečné regulace, byrokracii a dotace, které uměle udržují při životě málo konkurenční firmy, takzvané zombie. České vlády by měly také zeštíhlit stát a propustit třeba i stovky tisíc lidí placených z veřejných rozpočtů, aby tito lidé byli k dispozici pro soukromý sektor. Ten je využije přínosněji než sektor veřejný, takže firmy pak snáze expandují do zahraničí.   

Musíme přitom počítat se „protivětrem“. Například určitý odliv talentu u Česka je v době globalizace nevyhnutelný. Může být i prospěšný, pokud se talenty po čase zase vrátí, i se získaným know-how. Česko proto musí mít ambici lákat talent z jiných zemí, jako je Ukrajina, Balkán nebo Pobaltí, aby třeba i více než kompenzovalo odliv svých mozků.  Lákat může třeba i talenty z jižního křídla eurozóny. Praha, Brno nebo třeba Olomouc by měly mít ambici stát se „Oxfordem východní Evropy“ nebo „Cambridgí východní Evropy“. To předpokládá výše uvedené, tedy že stát podpoří vzdělání, zatímco odbourá zbytečná pracovní místa veřejné sféry či dotace, i za cenu přechodného nárůstu míry nezaměstnanosti. K tomu je třeba odvahy, kterou politici zatím nemají.  

Potřebují nejen odvahu, ale i poučení z chyb ostatních, včetně Němců. Němci svůj „hospodářský zázrak“ v 50. a 60. letech minulého století do značné míry opřeli o přistěhovalé pracovníky, třeba z Turecka. Další generace těchto pracovníků se často ne úplně ideálně začleňují do německé společnosti. Počátkem 80. let se je tehdejší kancléř Helmut Kohl snažil vypudit tak, že jim dokonce nabízel tučnou finanční kompenzaci, pokud se vrátí zpět třeba právě do Turecka. Trend rozrůstání turecké menšiny ale už nezvrátil. Pandořina skříňka se otevřela. Může přinést do budoucna vážné problémy celému Německu. Turecká menšina v Německu nyní celkem spolehlivě funguje jako „pátá kolona“ nevyzpytatelného tureckého vládce Erdogana. Němci si tak opět neomylně zahrávají s režimem, jenž má sklony k autokracii, stejně jako si po desetiletí zahrávali s Putinovým plynem, až se jim to vymstilo. Tyto chyby Češi zatím neudělali. 

Témata:  komentář,  platy / mzdy,  finance