Celní kontroly či devadesátidenní plavba po moři aneb Jak vypadá export českého zboží

Podle dat Českého statistického úřadu vyvážela v loňském roce Česká republika své zboží do 225 zemí. Nejvíce ho přitom zamířilo k našim zeměpisným sousedům v čele s Německem. Právě geografická blízkost je při pohledu na pořadí zemí klíčovým faktorem, neboť je spojená zároveň s nepříliš náročnou logistikou. Ta je u vzdálenějších zemí složitější, což je též jednou z příčin, že se v loňském roce mezi státy s největším množstvím exportovaného zboží objevila první mimoevropská země až ve druhé desítce. Jednalo se o Spojené státy americké. Druhý mimoevropský stát – Čínu – pak lze zaznamenat až na čtyřiadvacátém místě.

Složitá logistika spojená se vzdálenějšími zeměmi se ještě více komplikuje u méně vyspělých států. „Asi nejnáročnější na logistiku je převoz zboží do Nepálu nebo Mongolska. U takových zemí jde vždy o kompromis mezi cenou za dopravu a rychlostí přepravy. V neposlední řadě je také obtížné sehnat dopravce, který vůbec převoz do těchto zemí zajišťuje,“ uvádí Jiří Prášil mladší, výkonný ředitel koncernu ZKL, který se specializuje na výrobu ložisek a své výrobky vyváží do více než 70 zemí světa.

Celý proces vývozu zpravidla začíná nejprve objednávkou dopravy. Její způsob se může lišit dle rozměru či váhy zásilky, obecně však platí, že doprava se začíná zařizovat až v momentu, kdy je na skladě zboží v minimální hodnotě kontejneru, v němž se poté převáží. Pro delší vzdálenosti připadají v úvahu dvě hlavní možnosti – vzduchem nebo po moři. U první varianty musí firma sáhnout hlouběji do kapsy, zároveň je ovšem zboží přepraveno do jednoho týdne. Transport lodí je díky nižší ceně logisticky složitější, pro laika ovšem pestřejší. Po naložení zboží v českém skladu putuje zásilka do některého z hlavních evropských přístavů. Ještě předtím je však nutné vše důkladně proclít. Přesun ze skladu do přístavu zabere až 14 dnů, ještě před naloděním je přitom možné, že zboží budou chtít opět vidět celníci. Pokud jde o neplánované výdaje spojené s touto dodatečnou prohlídkou či případným zpožděním nalodění, vše jde v evropském přístavu na exportní firmu.

Jakmile jsou všechny potřebné procedury v přístavu u konce, loď vyplouvá. V případě již zmíněného Nepálu míří nejprve do přístavu v indické Kalkatě, plavba přitom zabere okolo 90 dnů. Celní procedury pak následují i zde, tentokrát však už všechny případné náklady hradí zákazník. Až poté je zboží přeloženo na kamiony, které ho rozvážejí po tamních silnicích až do hlavního města Káthmándú. Nutno dodat, že zdejší komunikace nejsou v příliš dobrém stavu, navíc na hranicích cílové destinace je nutné opět vše důkladně proclít. Tento proces přitom může zabrat klidně další měsíc, celá cesta českých výrobků do země určení se tak může protáhnout i na čtvrt roku. Proto si některé firmy raději připlatí za leteckou dopravu.

Ještě větší kuriozitu pak může představovat export do Mongolska. Společnost ZKL se u něj musí kromě výše zmíněného vypořádat i s dalšími faktory. „Dopravci tuto destinaci víceméně neobsluhují. Našli jsme jen jednoho, který ale dopravoval pouze celé kontejnery zboží, kusové zásilky už nikoliv. Nakonec jsme tak jednu ze zásilek přepravili způsobem, že si ji klient vzal při pracovní cestě nazpátek s sebou do letadla,“ doplňuje Jiří Prášil. I přes některé logisticky složité země však ložiskový koncern vyváží za hranice ročně okolo 700 tun zboží. To se na konci své cesty dostává k zákazníkům z distribučního či výrobního sektoru. Až po delší době se tak původem české ložisko stane nedílnou součástkou například jihoasijského vlaku, převodovky či traktoru.

Témata:  export,  ekonomika