Úvěrová historie: Jaký plat měl „hypoteční“ sluha? A jaké těžkosti měli žadatelé o půjčku?

Dnes bereme hypoteční úvěry na pořízení nového bydlení jako samozřejmost, podle nedávných odhadů si je v loňském roce sjednali Češi v objemu 220 miliard. Oproti předchozímu roku to je o šest miliard méně. Za poklesem je především zpřísnění podmínek pro poskytování hypoték ze strany České národní banky i růst úrokových sazeb. První veřejné ústavy zaměřené čistě jen na hypotéky se v českých zemích objevily až v druhé polovině 19. století.

V první polovině 19. století poskytovaly úvěry v českých zemích zejména spořitelní ústavy, v čele se Spořitelnou českou (činnost zahájila 12. února 1825 v den narozenin císaře Franitška I., který na její založení přispěl nejvyšší sumou 2 000 zlatých). První veřejný hypoteční ústav na českém území, Hypoteční banka království Českého, zahájil svoji činnost dne 16. ledna 1865.

O tehdejší úvěrové praxi píše Dr. Bedřich Ženíšek, tajemník Hypoteční banky království Českého, ve své knize vydané vlastním nákladem v roce 1915.

„První zápůjčka 5 000 zlatých byla povolena rolníku Janu Sechtrovi v Kozomíně č. 4. První vůbec vyplacená zápůjčka byla zápůjčka domovní, povolená na dům č. p, 1029-II v Praze; vyplacena byla manželům Josefu a Františce Malým a Josefu a Marii Tichým dne 21. února 1865. Do poptávky po hypotékách nebylo bance takřka třeba ani zasáhnouti.“

Útrapy žadatelů o půjčku

Pro klienty ne zrovna příznivý byl ovšem samotný způsob výplaty peněz, který oproti dnešku neprobíhal klasickou výplatou peněz v hotovosti nebo na účet. Klient dostal od banky k dispozici pouze samotný zástavní list, tj. druh cenného papíru, a sám si pro něj musel najít kupce. Dokazují to i zápisky doktora Ženíška:

„Praha neměla do roku 1869 bursy, kde by se zástavní listy nabízely, a banka sama zástavních listů nekupovala, ba do roku 1869 ani nelombardovala, nýbrž vydávala je vypůjčitelům jako zápůjčku na ruku místo peněz. Vypravují se přímo tragické příhody z tehdejší doby, kterak rolník, ze vzdáleného venkova přibylý, jenž musil ještě přinésti s sebou hotové peníze na předem splatné úroky, když u bankovní pokladny přijal zástavní listy a tázal se, co má s nimi dělati, obdržel odpověď, že je to jeho věcí, že je může prodati, obchází potom po pražských směnárnách a bankéřích a odbýti jich nemůže; útraty spojené s pobytem v hlavním městě nutí k rychlému prodeji papíru, a tak rolník, podstoupiv vůči bance přísný závazek, odchází s kapsou poloprázdnou.“

Biolog v čele banky

Mladší následovnicí se stala Hypoteční banka markrabství Moravského (činnost zahájila dne 22. dubna 1876). Prvním náměstkem ředitele se stal augustiniánský opat Gregor Johann Mendel. Jde o z hodin biologie jistě dobře známého objevitele základních zákonů dědičnosti. Mendel v letech 1881–1883 zastával i samotnou funkci vrchního ředitele této banky.

Úřední sluha měl v 80. letech 19. století tabulkový plat 400 zlatých, tedy něco přes 33 zlatek měsíčně, s nárokem na roční bytné 60 zlatých. Jednalo se o nejnižší úřední funkci v této bance. V 80. letech 19. století to ale byl pro úředníka poměrně slušný plat, úřednický průměr byl 25 zlatek měsíčně. Pro představu o tehdejší kupní síle dodejme, že například kilo másla stálo 1 zlatku, kilo mouky 0,2 zlatky, litr vína od 0,15 do 0,30 zlatého a třeba lepší kalhoty se daly pořídit od 4 do 9 zlatek.

Práv znalý tajemník a kancelářský ředitel pobíral roční služné ve výši 2 500 zlatých, aktivitní příplatek 400 zlatých a pětiletý příplatek až 420 zlatých, informuje Jiří Kryl, hypoteční analytik společnosti Broker Trust a sběratel předmětů spojených s úvěrovou historií.

Témata:  úvěry,  historie,  finance,  půjčky