Kupujete drahou sůl? Zbytečně vyhazujete peníze. Mořská, nebo kamenná? Prašť jako uhoď

Spotřebitelský časopis dTest poslal do laboratoře osm zástupců kamenné soli, šest zástupců mořské soli a pět vzorků himálajské soli. Laboratoř zkoumala obsah chloridu sodného, množství jódu, draslíku, vápníku, železa, olova a kadmia. Laboratorní přístroje nenaměřily žádné znepokojivě vysoké hodnoty obsahu těžkých kovů. Největší nedostatky spočívaly v zavádějících tvrzeních odporujících platným předpisům.

Maximální doporučená dávka soli pro zdravého dospělého jedince je 6 gramů denně. Pokud se chce potravina prezentovat jako zdroj nějakého minerálu, musí pokrýt alespoň 15 % jeho denní spotřeby. Nezávislý test ale ukázal, že nemá smysl spoléhat se na jakoukoliv sůl coby zdroj jiných minerálních látek než sodíku a chloru. „Ani ty nejdražší himálajské soli nedokážou v maximální denní porci pokrýt více než 3,7 % doporučené denní potřeby železa a 1 % vápníku nebo draslíku,“ shrnuje zjištění Hana Hoffmannová, šéfredaktorka časopisu dTest.

Podle platné vyhlášky o označování potravin nesmějí výrobci na obalech solí uvádět tvrzení o její zdravotní prospěšnosti ani výrazy jako pravá, přírodní nebo čistá. Spotřebitelská organizace dTest zjistila pochybení u pěti výrobků, zavádějící tvrzení obsahovala K+S Sůl jedlá kamenná s jodem, Bad Reichenhaler Alpská sůl s jodem, K+S Himálajská sůl, ES Himálajská sůl a Cereus Himálajská sůl jedlá diamantová do mlýnku. „Co do klamání byla nejodvážnější značka Cereus – o své soli tvrdí, že má očistný vliv na organizmus. Ať už si výrobce o svém produktu myslí cokoliv, na obalu potravin takové tvrzení nemá co pohledávat. Na všechny provinilce jsme proto podali podnět Státní zemědělské a potravinářské inspekci,“ komentuje Hana Hoffmannová.