Jaký byl život před 17. listopadem?

Mají se dnes lidé lépe než před 17. listopadem?

Je těžké odpovědět jednoznačně, domnívám se, že většina ano, i když samozřejmě dnešní doba přináší některým sociáním vrstvám i jednotlivcům (nekvalifikovaní, samoživitelky) nové problémy. Lépe se mají ti, kteří vzali svůj osud do vlastních rukou, nespoléhají se na stát či jinou „vyšší moc". Termín "lépe" také nelze chápat pouze jako materiální dostatek. Svobody a demokracie máme přes všechno co je nyní ohrožuje mnohem více.

Dokázala se česká společnost vyrovnat s komunistickou minulostí?

Jako celek bezesporu ne, stále zůstávají ve skříních „kostlivci" a týká se to celého období od r. 1945 (např. divoký odsun Němců v roce 1945 i obecně vztah k cizím kulturám, chybí snaha porozumět jim a nepodléhat stereotypním xenofobiím). Většina historiků se snaží objektivně posoudit minulost, o jejích ožehavých, nedořešených problémech byla napsána spousta zasvěcených publikací, ale jen málokdo je čte – to se týká samozřejmě i našich politiků, kteří často pronášejí bohorovné soudy o věcech, kterým vůbec nerozumí.

17. listopad odstartoval Sametovou revoluci, která zásadně změnila budoucnost naší země. Byla tato revoluce cílem, byla plánovaná?

Historický výzkum prokázal, že vyvrcholení událostí po 17. listopadu proběhlo spontánně. V různých vrstvách společnosti (studenti, disidenti i část veřejnosti) sice koncem 80tých let narůstala nespokojenost i otevřenější protesty proti tehdejšímu režimu, ale nikdo nepočítal s tak rychlým a „revolučním" řešením. Podle svědectví některých bývalých představitelů tehdejšího establishmentu chystaly dokonce politické změny i určité kruhy v StB (snad ve spolupráci s částí vedení KSČ), ale situace se jim vymkla z rukou. Celý průběh událostí následujích po 17. 11. 1989 je jasným svědectvím toho, že vše probíhalo v rámci okamžitých improvizací, beze stopy po nějakém předběžném plánu.

Studentských protestů na Národní třídě se neúčastnili pouze studenti, ale i další lidé. Co je k tomu vedlo?

Nespokojenost s režimem, který se ostatně hroutil sám – jednak pod tíží svých vnitřních (např. i ekonomických) problémů, neschopnosti a nekompetentnosti komunistických vůdců, ale samozřejmě i pod vlivem vnějšího vývoje – sovětské perestrojky, situace v ostatních zemích tzv. sovětského bloku. Příznačné je i to, že původní vlna nespokojenosti zachvátila severní Čechy, kde se „nedalo dýchat", devastaci životního prostředí režim nedokázal čelit, stejně jako rozevírání nůžek mezi přezaměstnaností obyvatel a poklesem produktivity práce, možnostmi odbytu zboží apod. Zejména průběh generální stávky a reakce veřejnosti v dalších měsících ukázaly, že poměně značná část české společnosti je schopna se na nějaký čas probudit z letargie, aktivně se zapojit do „přestavby" systému.

Svou roli sehrála v těchto dnech i Charta 77, která se podílela na předání moci. Jak lze dnes, zpětně, hodnotit její činnost?

Na tak prudce nastupující změny nedokázala většina jejích signatářů rychle a adekvátně reagovat, což přirozeně vyplývá z toho, že na ně vůbec nebyla připravena, nepočítala ani s převzetím plné odpovědnosti za další vývoj. Historikové (zejm. J. Suk) podle mého názoru oprávněně vyzvedávají roli Václava Havla v prvních týdnech, jeho schopnost improvizace a přirozenou autoritu, jíž se těšil v disidentských kruzích (a později jako prezident i u značné části veřejnosti). Jeho odchod do úřadu hlavy státu znamenal pro další vývoj OF velký problém, podobná osobnost nebyla k dispozici. Na druhé straně je třeba říci, že z úhlu pohledu historika nelze souhlasit s názorem, že bylo možno rozbít všechny struktury dosavadního systému – na to nebylo dost lidí připravených převzít vysoké funkce a úřady.

Signatáři Charty se angažovali v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Zatímco v roce 1990 ale Občanské fórum volby s přehledem vyhrálo, o dva roky později Občanské hnutí propadlo. Čím je to způsobeno?

Tím, co jsem už naznačila. Společnost byla postavena před řešení mnoha nových úkolů, nadšení z demokratických přeměn nemohlo dlouho vydržet a suplovat odpovědné řešení proměn v ekonomice, sociálním a právním systému. Velká část společnosti asi očekávala rázná, jednoznačná opatření, lidé kolem Václava Klause dokázali mnohé z nich získat svými návrhy a postupy v ekonomice; za těmi bohužel od počátku a postupně stále více zaostával právní systém, politické řešení vztahu Čechů a Slováků a další problémy, za něž převzali někdejší chartisté odpovědnost (samozřejmě nejen oni). Ale velmi podobně, mnohde ještě daleko hůře s podobnými problémy zápasily ostatní postkomunistické země (včetně východního Německa, které mělo obrovskou podporu ze Západu).

Ve volbách do České národní rady v roce 1990 volil Komunistickou stranu téměř milion lidí. Znamená to, že se tak velký počet Čechů nesmířil s pádem režimu?

Na to opět není jednoznačná odpověď. Lidé na venkově (zejména na Moravě a ve Slezsku) nebyli vůbec informováni o dění v disentu před listopadem, nechápali ani smysl a dopad překotných změn. Zčásti možná volili i ze setrvačnosti nebo z obavy z budoucnosti. KSČ měla ovšem i dostatek přesvědčených a věrných voličů, ti ji ostatně volili i v dalších letech, když se nezdařily pokusy o její transformaci.

Jste v kontaktu se studenty, jak oni vnímají dobu komunismu?

Také dost rozporuplně, i když většinou vnímají výhody, které jim přinesl nový systém – zejména volný pohyb po světě, možnosti uplatnění, snahu pedagogů o objektivní výklad historie. Ne všichni však umí nové možnosti využít a jsou pevnými zastánci demokratického systému, vnímají, někteří i sdílejí také nostalgii určité části společnosti po údajných sociálních výhodách za komunismu. Přesto jsem přesvědčena, že většina z nich by rozhodně nechtěla, aby se vrátila jakákoliv podoba diktatury, jsou spíše rozčarováni ze současných politických poměrů – je ovšem na nich, jak budou spoluvytvářet svoji budoucnost.

Témata:  ekonomika,  17. listopad