Chystá se pořádná bouře, která zvedne vlnu inflace

Politici se mezitím začínají klonit k myšlence „moderní monetární teorie“. Náš model naznačuje, že ve třetím čtvrtletí čeká nejnižší bod ekonomického cyklu Čínu. Pro Spojené státy, Velkou Británii a Evropu to pak bude první až druhé čtvrtletí. Navíc bychom mohli začít směřovat k masivnímu opakování globální krize.

Obavy související s druhým pololetím se různí: centrální banky mají strach z inflace, voliči se obávají o životní prostředí spojené s celkovou nestabilitou a podnikatelé se bojí problémů s globální nabídkou vyvolaných obchodní válkou, kterou někteří nazývají bojem o technologickou nadvládu.

Politická reakce centrálních bank znamená předvídatelné panické snižování úrokových sazeb a směřování politiky k dalšímu extrémnímu uvolňování. Politici se nyní začínají věnovat myšlence „moderní monetární teorie“, jakožto intelektuálního základu pro fiskální expanzi, kterou hodlají zahájit, pokud bude globální růst dále klesat. Mezitím se firmy po celém světě snaží zjistit, co vlastně znamená obchodní válka, brexit a desintermediace multilaterálního systému ve světě. Domnívají se, že náklady na životní prostředí brzy explodují kvůli obavám spotřebitelů i tomu, že se ke kormidlu dostávají zelení politici.

Co to však znamená pro nás, investory?

Náš strategický tým v Saxo Bank se metodou pokus-omyl poučil, že nejlepší způsob předpovědi zahrnuje očekávané politické reakce v kombinaci s analýzou úvěrového impulsu.

Úvěrový impuls – tedy růst nebo kontrakce nabídky úvěrů v ekonomice – vysvětluje ekonomickou aktivitu s devítiměsíčním předstihem s „r2“ k 0,60 neboli, laicky řečeno 60 % ekonomické aktivity za devět měsíců je determinováno už nyní. Globální úvěrový impuls nadále naznačuje, že ekonomické dno je teprve před námi, nikoli za námi. Náš model předpokládá, že ve třetím čtvrtletí čeká dno ekonomického cyklu Čínu, zatímco pro Spojené státy, Velkou Británii a Evropu je to první až druhé čtvrtletí.

Jak už jsme několikrát uvedli pomocí naší ilustrace se čtyřmi jezdci, nepomohou ani nižší centrální sazby. Cena peněz je pouze odvozena z objemu peněz. A v tuto chvíli zůstává změna v objemu peněz vysvětlená pomocí úvěrového impulsu pomalá, což znamená, že nynější snaha centrální banky změnit cenu peněz, vytvoří jen krátkodobý zdánlivý nárůst. To ale samozřejmě vyvolá jen okrajový přenos do reálné ekonomiky.

Jakmile centrální banky využijí i poslední zbytky prostoru pro politické manévrování, politici budou hledat další politické iniciativy, protože snižování sazeb a opětovné uvolňování nebude již stačit. Věříme, že dalším logickým krokem by mohl být masivní nárůst fiskálních výdajů zahájený během debat o státním rozpočtu, plánovaných na říjen a listopad. Fiskální expanze bude zaměřena hlavně na infrastrukturu a životní prostředí.

Některé země, zejména Německo, Spojené státy a Latinská Amerika nutně potřebují svou infrastrukturu zlepšit. Zpráva McKinseyho globálního institutu nazvaná Bridging Global Infrastructure Gaps uvádí, že svět potřebuje vydávat ročně 3,8 % HDP, neboli zhruba 3,3 trilionu dolarů ročně. Rozvíjející se trhy (země s vysokým růstem ekonomiky) představují 60 % této potřeby. V tuto chvíli odhadujeme, že nám k tomu chybí asi 11 %, tj. 350 mld. USD ročně. To však nezahrnuje další investice nutné ke splnění cílů udržitelného vývoje stanovených OSN.

Účinky globalizace

Ve chvíli, kdy jsou globální úrokové sazby na nule nebo i níž, zatímco přínos globalizace k inflaci pomalu mizí kvůli obchodnímu napětí a celkové únavě světa z globalizace, nastavuje globální tlak na vyšší fiskální výdaje scénář, který nepříjemně připomíná sedmdesátá léta minulého století. Možná se to zdá jako šokující předpověď, ale strukturální tlaky na nízkou inflaci mizí.

Přísná globální fiskální politika (s výjimkou USA) měla negativní dopad na očekávání inflace; politika nejnižších úrokových sazeb je už z definice protiinflační, protože snižuje rychlost oběhu peněz. A globalizace má také deflační účinek.

Nezapomínejme, že globalizace pomohla snížit ceny, protože Čína a rozvíjející se trhy začaly vyrábět zboží se svou levnější pracovní silou. To způsobilo, že veškerá produkce je levnější, což vyhovuje zákazníkům, kteří zase snížili úspory. To opět zvýšilo schodky a zároveň snížilo růst. A tak se kruhem dostáváme zpět k ještě nižším sazbám a inflaci.

Globalizace dnes dosáhla svého maxima, dokonce i bez obchodních neshod. Čína vyrábí vše, takže proces „vyrobme vše levněji“ už nemá kam postupovat. Přidejme k tomu možnou obchodní válku a masivní zaměření na ekologický dopad všech aspektů spotřeby (od plastů k obalům, letecké a námořní dopravě způsobující znečištění). Přidejme fakt, že centrální banky se nesprávně zaměřují na přehnaně nízkou inflaci a výsledkem je základ dokonalé bouřky, která obrátí proud směrem k inflačním vlivům. Anti-globalizace, vysoké jednotkové výrobní náklady spojené s ochranou životního prostředí, fiskální tlak na infrastrukturu a snaha zachránit porouchané globální nabídkové řetězce – to vše představuje masivní opakování nabídkového šoku ze sedmdesátých let minulého století.

Tentokrát můžeme tento šok očekávat po globální fiskální expanzi, která by se měla dostavit ve třetím a čtvrtém čtvrtletí. Za těchto podmínek nejvíce vydělají trhy s komoditami a skutečnými zdroji, infrastruktura, mzdy a zlato.

V létě 2020 – tedy za rok – budeme mít za sebou konec jakékoli víry v to, že by monetární politika něco změnila. Budeme svědky extravagantního utrácení, které vytlačí inflaci nad úroveň, kterou by kdokoli očekával, a to jen pár čtvrtletí poté, co byla inflace (zase jednou) prohlášena za mrtvou, informuje Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank.

Témata:  ekonomika,  inflace,  Saxo Bank