Prodej finančních produktů na poště? Šikana a zhůvěřilost, říká pošťačka

Na poště pracuje přes dvacet let. Dnes je vedoucí pobočky. Na přepážku by se prý „nevrátila ani za nic“. Musela by totiž prodávat finanční produkty aliančních partnerů České pošty. Jako vedoucí už přímý prodej nemá v popisu práce. Musela se ale smířit s tím, že jí každý měsíc nadřízený strhává několik tisíc z platu – protože její lidé „neplní plán“ a neprodají finančních produktů dost.

Budeme jí říkat paní Věra. Skutečnou totožnost prozradit nemůžeme – dost možná by přišla o místo. Nebo by čelila ještě většímu nátlaku a drilu ze strany šéfů, než jakému je podle svého vyprávění vystavena dnes. I když poměry, ve kterých zaměstnanci České pošty pracují, bez servítků kritizuje, svou práci má ráda. Ve státním podniku je zaměstnána přes dvacet let, z řadové pošťačky se vypracovala na vedoucí pobočky. Odejít nechce. Pořád doufá, že se kurz, kterým se podnik, jemuž loni skončil poslední zbytek monopolu, vydal, změní – že najde jiné a pro zaměstnance snesitelnější cesty, jak si na sebe vydělat.  

Jak se žije pošťákům, od kterých jejich nadřízení žádají výkony finančních poradců? Jak snášejí nekompromisní „motivační systém“, který je má přimět, aby „plán plnili líp“ a „prodávali víc“? A co se změnilo po poslední „tabákové bouři“ – kdy Česká pošta pod palbou kritiky rozhodla, že už nebude prodávat cigarety? Co změnil zásah ministra vnitra Milana Chovance, který vyměnil šéfa České pošty a zasadil se o to, aby pošta omezila prodej drobného zboží, kterým byly pobočky zahlcené? I o tom jsme si s paní Věrou povídaly.

Jak zaměstnanci pošty vnímali poslední mediální bouři, která se rozpoutala kolem prodeje cigaret?

Hodně lidí bylo naštvaných, že se všechno smíchalo… Mluvilo se o cigaretách, „vietnamském jarmarku“ a aliančních partnerech pošty dohromady. Všem pošťákům přitom jde hlavně o alianční partnery a prodej jejich finančních produktů. To je největší šikana a zhůvěřilost. Všichni mluví o tom, že tisíckrát radši budou prodávat jarmark, ať už jakýkoli, než finanční produkty aliančních partnerů.   

Co se od té doby změnilo?

Z původního „jarmarku“ bylo zrušeno, co se dalo, spoustu toho už nesmíme prodávat. Jenže plán nám zůstal. Čili objem peněz, za kolik musíme zboží prodat, se nemění. Je fakt, že se na poštách prodávalo všechno – od knížek přes plyšáky až po silonky nebo alobal. V lokalitách, kde široko daleko není obchod, to mělo smysl. Jinde to bylo postavené na hlavu. Jenže na poště se zkrátka už roky razí „byznys plán“ všichni musíte prodávat všechno a v maximálním možném množství – odlišnosti jednotlivých poboček nikoho nezajímají. Hlavně, ať se zákazníkům zboží tlačí.

Prodej zboží sám o sobě by tedy podle vás problém nebyl?

Kdyby se to zefektivnilo, tolik se to lidem nenutilo a mělo to nějakou úroveň, klidně bychom různé zboží prodávat mohli. Pošťáci to umí a nebojí se toho, baví je to, ale chce to nějakou kulturu a také investice, marketingovou koncepci, která by někam smysluplně směřovala. Proč pošta neinvestuje do vitrín, aby to vypadalo pěkně? Pak by z toho mohly být výnosy. Takhle už leckdy člověk nebyl za přepážkou přes všechno to zboží vidět.

A co prodej cigaret?

Pokud není nikde v okolí trafika, klidně by se na poště prodávat mohly. Kuřák si svou krabičku stejně koupí, je mu jedno kde. Poště by to mohlo přinést peníze. A pošťáci budou stokrát raději prodávat cigarety lidem, kteří si je koupit chtějí, než vnucovat finanční produkty, které lidé nechtějí nebo nepotřebují a kterým pošťáci sami vůbec nerozumí.

Jak přesně funguje prodej produktů aliančních partnerů?

Alianční partneři jsou pro vedení pošty absolutně nejdůležitější. Dají nám plán, který se vytváří centralizovaně, podle počtu pracovníků na pobočce. Je v něm přesně rozepsáno kolik produktů musí naše pobočka v daném období prodat – třeba šest bankovních účtů, dvě kreditky, úvěr za sto tisíc, dvě stavební spoření od Lišky, dvě od Raiffky, nějaké životní a neživotní pojistky. A vedoucí rozděluje mezi své lidi na přepážkách, co kdo musí prodat.

Zvláštní obchodní model…

Takhle přece dobrý obchod nefunguje. Obchod je o tom, že si s klientem budu o produktu povídat, budu zodpovídat jeho otázky, získávat důvěru, sejdu se s ním i několikrát, a on se rozhodne, jestli o produkt stojí. To nefunguje tak, že se nařídí, abychom něco v přesně stanovených dvou týdnech prodali. Copak ještě třeba bankovní účet… Ale životní pojištění? To si člověk musí propočítat a zvážit, je to investice na dlouhou dobu. Jenže na to na poště není kdy. Lidem se musí pojistky nabízet mezi placením složenek. A když se vyřídí složenky, tak nejlépe hned založit.

Jak se daří plán na prodej produktů plnit?

V každém obvodě je zhruba třicet pošt. V našem plní plán prodeje finančních produktů asi dvě. My neplníme ani zdaleka. Ještě hůř jsou na tom pošty, které mají speciální podmínky, třeba ta na Pražském hradě. Tam chodí v podstatě jen turisti. Na prodej finančních produktů ale mají stejný plán jako ostatní. Tak nevím, jestli mají prodávat stavební spoření Japoncům, nebo jak si to vedení představuje. Vedení nezajímá, že čeští turisté, kteří přijeli do Prahy na výlet, mají někde v Horní Dolní na poště svojí Marušku, a že když už by chtěli uzavírat finanční produkty na poště, udělají to u té své Marušky,a ne na dovolené na Pražském hradě. Podobná je situace na poště na letišti.    

Co pro vás jako vedoucí znamená, že vaše pobočka plán neplní?

Šéf mi každý měsíc strhává několik desítek procent z výkonové části mzdy. Tvrdí, že naše pošta nemá aktivní nabídku produktů. Moji lidé je ale aktivně nabízejí, bohužel bez úspěchu. Už jsem se smířila s tím, že dostávám o pár tisíc nižší plat, než bych dostávat měla. S těmi penězi už zkrátka nepočítám. Dokud mi plat neklesne pod částku, kterou dostávají řadoví zaměstnanci na přepážce, dokážu to snášet. Horší jsou ty každodenní nátlakové emaily, že zase neplníme průběžný plán a co s tím hodlám dělat. A grilování na poradách. Některé kolegyně tomu říkají svícení baterkou do očí.

A vy pak musíte podobně tlačit na své lidi…

Očekává se to ode mě. Jako vedoucí produkty sama neprodávám, ale mám zodpovědnost za výkonnost svých podřízených. Teď jsem třeba strhávala některým lidem opravdu docela dost, téměř polovinu výkonové mzdy, to ale byli lidi, kteří za poslední půlrok neprodali nic. Ostatní jsem nechala být. I když jsme ani zdaleka nesplnili plán. Když se ale najde nějaký šikanózní vedoucí, tak nemáte šanci, když si luskne, tak může cokoli. Management zajímá jen počet prodaných produktů, je jim jedno, jak to dokážete. Moje lidi ale přece nikdo neplatí za nějakou home office, aby ve volném čase vnucovali produkty svým známým nebo si je zakládali na sebe.

Dochází opravdu k tomu, že si pošťáci uzavírají produkty na sebe, aby nepřišly o část platu?

Samozřejmě, tak to běžně funguje. Když jsem pracovala na přepážce, měla jsem naráz uzavřeno třeba osm produktů. Asi tři stavební spoření u Raiffky, další dvě u Lišky. Postupně to všechno ruším, přece si nebudu půjčovat na to, abych to všechno mohla platit.Dřív jsem měla taky tři účty, kreditku, kontokorent a úvěr na dvacet tisíc, který jsem vůbec nepotřebovala. Utopila jsem v tom celkově určitě desetitisíce.

Vyrovnala vám to výkonnostní složka mzdy?

V žádném případě. Šlo mi o to, abych měla svatý klid a mohla na poště zůstat, protože tuhle práci potřebuju a taky ji přes to všechno mám ráda.

Vaši podřízení to dnes dělají stejně?

Sama to po svých lidech nechci. Když si zvyknou uzavírat produkty sami na sebe, je to cesta do pekel. Jak si odvyknete nabízet produkty klientům, těžko se k tomu vrátíte. A nakonec je to ještě horší a procento plnění jde ještě víc ke dnu.Teď se navíc změnila pravidla a vychází to ještě dráž, uzavírat produkty na sebe už nejde tak snadno.

Jak to?

Můžeme produktů prodat o něco míň, ale musí být kvalitativní. Loni stačilo založit si pár účtů na sebe, dát tam dvě stovky, pět měsíců účet držet – udržovat tam ty dvě stovky, platit měsíční poplatky – a po pěti měsících ho za dvě stovky zrušit. ČSOB nám to dřív tolerovala. Byly to pro ně jednoduché peníze. To už dnes nejde, protože se to celé dost zvrhlo. Produkty musí být kvalitativní – to znamená, že na účet musí přijít každý měsíc minimálně pět tisíca také je nutné každý měsíc udělat nějaký pohyb na účtu, výběrem nebo trvalým příkazem.

Jaká jsou pravidla u dalších produktů?

Životní pojistku musí klient platit dva roky, jinak to jde do storen – čili produkt je nesplněn a musí se nahradit jiným. A opravdu se to sleduje. Na všechny pošty se rozesílají seznamy, v tabulkách je rozepsáno, kdo komu jaký produkt uzavřel, včetně jmen, telefonních čísel a všech údajů.

U stavebka stačí zaplatit vstupní poplatek, poměrnou část k cílové částce, a je splněno. To je nejjednodušší produkt, akorát holt vyhodíte ten vstupní poplatek, když to spoření nechcete.

Jak tohle zaměstnanci pošty snášejí?

Špatně. V Praze je na přepážkách obrovská fluktuace. Lidi odcházejí. Ale na vesnicích práci potřebují, udělají téměř cokoli, aby si ji udrželi. Je to pro ně přijatelnější, než být bez práce. Na poště dělají vesměs ženy, u přepážek z devadesáti procent. Často mají malé děti. Moc vybírat si nemůžou. Mladí lidé tu práci většinou vydrží dělat chvíli. Nejsou ochotní to snášet. Někteří vedoucí mají strategii vyhodit celou poštu, nabrat nové lidi na dobu určitou, za rok z nich „vymlátit“, co se dá. Nechat je na sebe a lidi v jejich okolí uzavřít maximum produktů a pak jim smlouvu neprodloužit. A nabrat další.

Celý článek vyšel na Peníze.cz

Témata: Česká pošta | pošta

Související:

Fokus
Aktuálně
Doporučujeme
Zobrazit: mobil | klasicky