Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Podnikatel, který nepoučí, nemusí dostat zaplaceno

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Foto: Pixabay

Právo odstoupit od smlouvy uzavřené nejen na internetu do 14 dnů od jejího uzavření již vstoupilo do běžného povědomí. Podnikatel má také povinnost spotřebitele o tomto právu řádně poučit. Pokud tak neučiní, lhůta pro odstoupení od smlouvy se může protáhnout až o jeden rok. Podle nedávného rozsudku Soudního dvora Evropské unie se však pro podnikatele nemusí jednat o jediný nepříznivý následek porušení informační povinnosti. V určitých případech totiž spotřebitelé za již poskytnutou službu nemusí platit.

Čeho se případ týkal?

Soudní dvůr Evropské unie se zabýval případem, kdy německý spotřebitel uzavřel ústní smlouvu s podnikatelem mimo jeho obchodní prostory, na jejímž základě měl od podnikatele obdržet služby spočívající v rekonstrukci elektroinstalace ve svém domě. Podnikatel domluvenou službu dodal a domáhal se zaplacení vystavené faktury. Spotřebitel fakturu neuhradil a namísto toho odstoupil od smlouvy. Argumentoval přitom tím, že pokud podnikatel splnil svůj závazek ze smlouvy dříve, než uplynula lhůta pro odstoupení od smlouvy, jdou vynaložené náklady k jeho tíži. Soudní dvůr EU dal v nedávném rozhodnutí spotřebiteli nakonec za pravdu.

Jaké jsou podmínky?

Z rozsudku by se mohlo zdát, že spotřebiteli poněkud nespravedlivě dává možnost vyhnout se placení za dodané služby. K tomuto závěru je však potřeba hned několika pochybení na straně podnikatele.

Kdy tedy nastane případ, že spotřebitel může těžit z poskytnuté služby, aniž by ji musel zaplatit?

Především se musí jednat o smlouvu o poskytování služeb. Dále podnikatel neinformuje spotřebitele o jeho právu odstoupit od smlouvy, začne s plněním služby nebo jí dodá ve svém celku ještě předtím, než uplyne lhůta pro odstoupení od smlouvy, aniž by si to spotřebitel výslovně vyžádal a spotřebitel od smlouvy ve stanovené lhůtě odstoupí. „V okamžiku, kdy podnikatel začne s poskytováním služby ještě před uplynutím lhůty pro odstoupení, aniž by si to spotřebitel sám vyžádal, riskuje, že spotřebitel od smlouvy odstoupí, čímž budou zmařeny náklady, které již vynaložil,“ vysvětluje Eduarda Hekšová ředitelka spotřebitelské organizace dTest, a dodává: „Pokud podnikatel nesplnil svoji povinnost informovat o právu odstoupit od smlouvy, prodlužuje se navíc čtrnáctidenní lhůta až o jeden rok, čímž podnikatel dává spotřebiteli vcelku velkorysý prostor pro uplatnění tohoto práva, a tedy možnost, jak získat službu bez placení.“

Jsou závěry soudu použitelné na případy českých spotřebitelů?

Ačkoliv se spor týkal německého spotřebitele, práva spotřebitelů zaměřená na jejich informovanost při uzavírání smluv, stejně jako právo odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem či mimo obchodní prostory, jsou plně harmonizována evropskými předpisy. „Soudní dvůr vyložil pravidla, která jsou všem členským zemím EU společná, neexistuje proto důvod, proč by závěry soudu nemohli argumentovat i čeští spotřebitelé,“ uzavírá Eduarda Hekšová z dTestu.

Pro odstoupení od smlouvy mohou spotřebitelé využít vzorový dopis dostupný zde.

Pokud spotřebitelé mají otázky k tomuto tématu, mohou se pro radu a konzultaci obrátit na bezplatnou spotřebitelskou poradnu dTestu.

Témata:  dTest podnikatelé soudy

Aktuálně se děje

13. července 2026 17:01

Půjčka pro podnikatele: kdy se vyplatí sáhnout po rychlém řešení?

Podnikání je přesně o tom – o schopnosti reagovat rychle. Jenže rychlost stojí peníze, a peníze ne vždy přijdou ve chvíli, kdy je nejvíc potřeba. Znám to z vlastní zkušenosti: faktura odešla, ale peníze na účtu nejsou. Dodavatel čeká, nájemné se blíží a zákazník ještě nezaplatil. V takové chvíli půjčka pro podnikatele přestává být tabu a stává se čistě praktickým nástrojem.

Zdroj: Komerční článek

Další zprávy

Donald Trump

Komentář

Trumpovi spojenci míří na miliardy ze světového fotbalu. Spor FIFA a UEFA se vyostřuje

Plán mezinárodní fotbalové asociace FIFA prodat soukromým investorům až dvacetiprocentní podíl ve společnosti, která bude soustřeďovat komerční práva na mistrovství světa a další soutěže, dává z čistě finančního hlediska smysl. Z pohledu „správy“ světového fotbalu, transparentnosti a oddělení politické a ekonomické moci však skýtá značná rizika.