Co za dražší elektřinu vlastně získáme? Dost možná vlastně nic, ani lepší klima ne

Domácnosti proto už řadu čtvrtletí v řadě škrtí své výdaje, které se stále nedostaly na předpandemickou úroveň. A vzhledem k tomu, že jejich spotřeba je významnou složkou celkového výkonu ekonomiky, ten zůstává notně povadlý. Nejnovější návrh Energetického regulačního úřadu by přitom české ekonomice zasadil další ránu.

Zdražení regulované složky plateb za elektřinu domácnostem o 71 procent, které energetický úřad navrhuje, je nebývalé. Ale jde – při pohledu do nadcházející doby – stále jen o začátek. Dosud meziročně zpravidla docházelo ke změnám regulované složky v rozsahu jednotek procent, a to často spíše nižších jednotek. Jistou výjimkou byl loňský rok, kdy Energetický regulační úřad redukoval regulovanou složku o bezmála sedmnáct procent. Jakkoli toto snížení bylo nebývale rozsáhlým meziročním pohybem, v porovnání s nyní zamýšleným zdražením, o oněch 71 procent, byl jeho rozsah pouze zhruba čtvrtinový. Ač je doba mizivých meziročních nárůstů, ba dokonce poklesů regulované složky pryč, je navrhované navýšení regulované složky v podání Energetického regulačního úřadu neúměrné a mohlo být rozloženo alespoň do dvou let.  

Ostatně to, že bankovní rada České národní banky na svém zasedání ve čtvrtek minulý týden rozhodla ponechat základní sazbu na úrovni sedmi procent, může částečně odrážet právě nový návrh Energetického regulačního úřadu, resp. veřejnou debatu, které se po jeho zveřejnění rozjela. Centrální banku zvýšení regulované složky sice prý nezaskočilo, neboť čekala, že to bude v pásmu od 70 do 80 procent. Avšak reakce například podnikatelského sektoru a firem byla tak mohutně odmítavá, že tím mohou buď usilovat o svého druhu „vydírání“ vlády – jak praví centrální banka – vlády, aby tudíž takové zvýšení regulované složky nedopustila. Nebo si mohou připravovat půdu pro zvýšení marží začátkem roku 2024, jež zdůvodní údajně neúměrným navýšením regulované složky ceny elektřiny. Ve výraznějším navýšení marží přitom z hlediska ČNB číhá inflační strašák.

ČNB začne sazby snižovat – čímž kromě jiného uleví nyní ve zmíněných obavách topících se domácnostech –, až si bude dostatečně jistá, že inflace je v základu zkrocena. Energetický úřad, resp. následná debata však i jí zjevně část této pracně získávané jistoty zase vzaly. Takže snižování dost možná začne až příští rok. Markantní nárůst regulované složky může způsobit navýšení celoroční míry inflace v příštím roce o půl procentního bodu až procentní bod, což vytváří tlak na ČNB, aby přistupovala k zahájení procesu snižování sazeb obezřetněji a „dávala si více na čas“. Tím pádem si ale dá „více na čas“ také odeznění obav domácností, a tedy tím pádem se zpozdí i nastartování růstu celé tuzemské ekonomiky.

Zdražování elektřiny, včetně její regulované složky, přitom není nějakou nežádoucí poruchou, avšak jde přímo o stěžejním záměrem zelené agendy EU, resp. Green Dealu. Akorát že to politici lidem takto moc neříkají, pokud si to tedy vůbec sami uvědomují. Tak to povězme za ně. Bez masivního zdražení fosilní elektřiny nemůže Green Deal nikdy dosáhnout svých ambiciózních cílů. Cílů, které tedy, i přes svoji ambicióznost, nemají bez výraznějšího zapojení Číny, USA, Indie… stejně šanci byť jen zbrzdit, natož zvrátit proces klimatických změn, neboť EU už teď představuje z globálního hlediska příliš malého a vlastně celkem nevýznamného emitenta skleníkových plynů.

Energetický regulační úřad v markantním navrhovaném zvýšení regulované složky vedle přenosu poplatků typu těch za obnovitelné zdroje ze státu na občana zohledňuje zejména to, že cena silové elektřiny je v Česku stále na poměrně vysoké úrovni. A to navzdory razantnímu poklesu v porovnání s loňskými astronomickými maximy. Vždyť cena silové elektřiny kupované na rok dopředu je nyní v Česku zhruba o 230 procent vyšší, než odpovídá průměru let 2014 až 2019.

Tento růst cen silové elektřiny v řádu stovek procent odráží několik faktorů. Zejména se pochopitelně jedná o dopady války na Ukrajině a odstřihávání podstatné části EU od relativně levných ruských energií, hlavně plynu. Jenže, nárůst ceny regulované složky by nebyl zdaleka tak markantní, pokud by neexistovala zelená agenda EU, jejímž hlavním cílem je – v souladu se souborem regulací v podobě zmíněného Green Dealu EU – dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. S tím je spojeno například postupné zdražování emisních povolenek. Cena emisní povolenky EU v posledních pěti letech vzrostla o zhruba 400 procent.

Navíc, relativně drahá silová elektřina zvyšuje náklady na elektřinu určenou na krytí ztrát elektrizační soustavy a taktéž obecně náklady na poskytování podpůrných služeb. Například probíhající nárůst počtu zdrojů obnovitelné energie zapojených do elektrizační soustavy vyžaduje kvůli jejich neřiditelné povaze a silné závislosti na nevyzpytatelných povětrnostních podmínkách více prvků flexibility, například v podobě denní akumulace, které ovšem opět zvyšují cenu elektřiny pro konečné odběratele z řad domácností či firem. 

Dlouhodobě tomu přitom všem není automaticky tak, že si za dražší elektřinu kupujeme lepší klima. Aby tomu tak bylo, musí se k dekarbonizačnímu úsilí vehementněji než dosud přidat vedle EU ti opravdu velcí emitenti v čele s Čínou. Ale přidají se? Nebo využijí ekonomického ochromení EU, způsobenému i drahou elektřinou, aby získali na její úkor další část globálního trhu? Brusel se zkrátka pustil do velkého hazardu s osudem budoucích generací obyvatel EU, které mohou přijít nejen o podstatnou část své životní úrovně. Bez dostatečné čínské, indické či americké součinnosti – jež je nejistá – si za výrazně zdraženou elektřinu v EU nic kloudného nekoupíme. Tedy určitě ne lepší klima. Koupíme si tak možná zhoršení životní úrovně, další ochromení ekonomiky a zvýšení nezaměstnanosti. No, nekupte to.    

Témata:  elektřina