Jak nepřijít o peníze, ideálně vydělat při stagflaci. Tedy v době citelného růstu cen i nezaměstnanosti naráz

Komentář Lukáše Kovandy: Inflace vrcholí, brzy se nadějeme její zvolnění. I tak nás čeká ekonomicky nesmírně těžký čas. Stagflace. Tedy ekonomický propad spojený se stále výrazným růstem hladiny spotřebitelských cen. To vše lze vyčíst z nejnovějšího, květnového šetření mezi více než třemi stovkami předních světových ekonomů a investorů, které každý měsíc provádí Bank of America.

ekonomika

Stagflace, definovaná jako ekonomický růst pod úrovní trendu při inflaci naopak nad trendem, je podle dotazovaných expertů takřka „ložená“. V nadcházejícím roce ji čeká 77 procent z nich. Tak vysoké procento se ze stagflace naposledy strachovalo v srpnu 2008, v předvečer pádu investiční banky Lehman Brothers, jenž odstartoval nejkritičtější fázi globální finanční krize. Zároveň ale podle expertů vážně platí, že inflace celosvětově právě teď kulminuje, či dokonce má již svůj vrchol za sebou. Ostatně, jak známo, nejlepším lékem na inflaci je inflace. Prudké zdražování totiž destruuje poptávku, neboť nahlodává kupní sílu lidí i firem a vhání mezi ně finanční tíseň stran budoucnosti.

Pokles globální inflace vyhlíží pro nadcházející rok hned 68 oslovovaných expertů, což je nejvyšší údaj od prosince 2008. Ještě letos v dubnu přitom pokles inflace čekalo pouze 40 procent z nich. Největší švýcarská banka UBS dokonce míní, že Spojené státy už mají vrchol inflace za sebou a že se nyní inflace v oblasti cen zboží prudce propadne ruku v ruce s přesunem poptávky spotřebitelům ke službám. Jedním z příznaků tohoto nového trendu je započetí pádu cen ojetin. Banka Goldman Sachs dokonce v květnové zprávě klientům poprvé od začátku loňského roku přehodnotila svůj inflační výhled směrem dolů.

            Zvolňování inflace ve světě nebo i jen v USA může mít na zmírnění inflace v Česku vetší vliv než další utahování měnové politiky České národní banky. Podstatná část tuzemské inflace, více než nadpoloviční, je totiž dovezená. Ještě před koncem letošního roku se tak i v Česku můžeme dočkat znatelného zmírnění inflačních tlaků ať už ČNB sazby zvedat dále bude, nebo ne. Jisté by bylo v takovém případě jen jedno. Představitelé obou nyní tolik rozkmotřených táborů, „holubice“ a „jestřábi“, by si přisvojovali zásluhy. První by pravili, vidíte, my to říkali, další zvyšování sazeb by českou ekonomiku už jen zbytečně dusilo, inflace zvolňuje i bez něj. Druzí by zase vykládali, že buldočí nezdolností ve zvyšování sazeb, s níž nezmohl nic ani prezident, ani nový guvernér ČNB, ani mnozí podnikatelé či politici, inflaci konečně udolali.

            Jenže nemylme se, zvolnění inflace ještě zdaleka neznamená její návrat k inflačnímu cíli, v Česku ve výši dvou procent. Ten podle všeho nastane nejdříve až v roce 2024. Což značí, že máme před sebou až zhruba dva roky nepříjemné stagflace. Inflace už sice nebude nutně dvojciferná, ale zato destrukce poptávky, způsobená poklesem kupní síly, růstem úroků a nakonec i nezaměstnanosti, přivede ekonomiku do stagnace až recese.

            Naštěstí opět vchází na scénu Bank of America. Její analytici si dali práci a shromáždili data za všechny akcie nejdůležitějšího burzovního indexu v USA, Standard & Poor’s 500, s nimiž se obchoduje nepřetržitě alespoň od roku 1968. Měřili jejich výkonnost během stagflačních období, která od konce 60. let nastala – například během ropných šoků 70. let. A které firmy tedy podávají během stagflace nejlepší výkon? Které před ní investory nejlépe chrání?

Jedničkou v pomyslném žebříčku pojistek proti stagflaci je Kroger, největší maloobchodní řetězec v USA. Kolos, jenž v čase stagflace zaznamenává podle Bank of America průměrný výnos přes 23 procent ročně, provozuje v USA pod různými značkami přes 2700 mega-, hyper-, supermarketů a dalších obchodů a obchodních domů. A také zhruba 1500 čerpacích stanic. Pokud má Američan hlad, pokud potřebuje léky, pokud musí napojit své auto, dost pravděpodobně zamíří právě do některého z obchodů sítě Kroger. A jíst se bude i při hluboké stagflační krizi. Bude se při ní také tankovat. Zrovna tak bývají lidé nemocní, ať už panují dobré či zlé ekonomické časy. Potraviny, paliva či léky lidé pořizují – musí pořizovat –, i když jim není ekonomiky a finančně zrovna „hej“. Prodejce tak na ně poměrně snadno může přenášet své stagflačně citelně navýšené náklady.

Mimořádně dobře v uplynulém více než půlstoletí stagflaci zvládaly také třeba dodavatel zdravotnického vybavení Teleflex, jenž při ní dosahoval zhodnocení takřka 20 procent ročně, nebo výrobce cukrovinek Hershey, s více než osmnáctiprocentním průměrným zhodnocením v čase stagflace. Důvod je nasnadě. Lidé jsou nemocní či mají zdravotní obtíže bez ohledu na ekonomický cyklus a bez ohledu na výkyvy hladiny cen. A zjevně žádná stagflace je nedeptá natolik, aby si odpustili něco sladkého na zub, byť by za to měli sáhnout hlouběji do kapsy.   

A pokud existuje nějaká země, jež opravdu dobře vydělává na tom, že lidé prostě bývají nemocní a současně, děj se co děj, rádi mlsají, je to Švýcarsko. Alpská země se specializuje nejen na export léčiv a čokolády, ale také obecněji luxusního zboží. Ceny farmaceutických produktů – což je jejich další výhoda v době stagflace – jsou momentálně inflací zasaženy mnohem méně než třeba ceny ve strojírenství nebo těžkém průmyslu, které jsou daleko více závislé na vstupech v podobě dramaticky zdražujících surovin. Proto je inflace výrobních cen nyní ve Švýcarsku zhruba šestkrát slabší než v sousedním Německu.

Navíc luxusní zboží, švýcarská doména, je proti stagflaci poměrně dobře odolné. Stagflace totiž nahlodá kupní sílu zejména středních vrstev, kteří před ní nemají moc jak uniknout. Bohatí lidé mají své investiční poradce, své nemovitosti, sbírky vín či umění, svá dobře diverzifikovaná investiční portfolia, takže stagflace nakonec z jejich majetku neukousne takové procento jako z majetku středních vrstev – pročež si i letos a napřesrok dopřejí zase nějaké ty nové „rolexky“.    

Zkrátka a dobře, Švýcarsko samo o sobě představuje dobrou pojistku proti stagflaci. Takže ji představuje logicky i jeho měna. Vlastně investice do švýcarského franku je jeden z nejlepších a nejsnazších způsobů, jak se i Franta Vomáčka může jistit proti stagflaci. Prostě si ve své bance zřídí frankový účet. Švýcarské měně coby bezpečnému útočišti se navíc dobře daří v čase katastrof, válek či hladomorů. Válku máme, hladomor podle německé ministryně rozvoje kvůli ní hrozí – prý dokonce největší světový hladomor od druhé světové války.

Zmíněné Německo má o tolik vyšší výrobní inflaci než Švýcarsko proto, že jeho ekonomika – podobně jako česká – stojí a padá s dováženými surovinami. Při stagflaci platí obdoba známého „follow money“. Chceme-li pořídit dobrou pojistku proti ní, vydávejme se „proti proudu“ výrobního řetězce – až tam, kde nafukování cen začíná.

Na konci řetězce stojí třeba právě nebohá německá nebo česká strojírenská firma. Obě se potýkají s dramaticky rostoucími výrobními náklady a zároveň mají jen malou sílu je přenášet na svého konečného zákazníka. Protože jejich produkt – stroj – si prostě zákazník snadno odpustí, bude-li se mu zdát příliš drahý. Na rozdíl od zmíněných jídla, léků, benzínu či nafty. „Proti proudu“ výrobního řetězce samozřejmě dojdeme k surovinám. Těmi začíná. Přesně tak. Suroviny jako takové představují historicky prověřenou pojistku proti stagflaci, neboť růst jejich cen je jejím ultimátním zdrojem.

Do komodit typu ropy, plynu, mědi, niklu, uhlí či třeba obilí lze investovat pořízením příslušných termínových kontraktů, koupí akcií těžařských firem (třeba B2Gold – zlato, Vale – železná ruda a nikl, Ovintiv – plyn v Severní Americe…) nebo vložením peněz do komoditního fondu. Jako v případě švýcarského franku může být ale mnohem jednodušší možností prostě pořídit měny těch zemí, které ve velkém suroviny vyvážejí.

Když se daří vývozu, měna exportní země obecně zpevňuje. A když panuje stagflace kvůli drahým cenám surovin, bude se dařit měnám těch zemí, které hojně suroviny vyvážejí. Mezi nimi je naneštěstí řada politicky nevyzpytatelných režimů v čele s Ruskem. Rubl by tak nepředstavoval pojistku proti stagflaci ani tehdy, pokud ta by dnes zuřila z dočista jiného důvodu, než je ruská invaze na Ukrajinu. Měny typu kanadského dolaru nebo australského dolaru obvykle těží z růstu cen surovin a zároveň se na ně neváže přílišné geopolitické riziko. Vedle švýcarského franku tak představují další dobrou a snadno dostupnou pojistku proti stagflaci.

Související:

Fokus
Aktuálně
Doporučujeme
Zobrazit: mobil | klasicky