Začíná světová válka o vakcínu. A prvotní „výstřel“ v ní má na svědomí Evropská unie

Brusel se pro omezení vývozu rozhodl na základě svého selhání s centralizovaným zajištěním dostatečného množství vakcíny. V uplynulých dnech se rozhořel jeho spor s britsko-švédskou farmaceutickou společností AstraZeneca. Evropská unie smlouvu o dodávce vakcín této firmy podepsala se zhruba tříměsíčním zpožděním po Británii, a navíc ještě zřejmě ještě ve špatném znění (nebyl například závazně stanoven harmonogram dodávek, jak připomíná generální ředitel společnosti AstraZeneca). 

Londýn tak slaví politický úspěch, neboť Británie má proočkován mnohonásobně vyšší podíl populace než Evropská unie. Přitom ještě před měsícem panovaly obavy, že pod náporem ukončení pobrexitového přechodného období, končícího k 31. prosinci 2020, se britská veřejná správa rozloží a bude krajně neakceschopná.  

Přitom je to ve skutečnosti Evropská unie, která nyní vykazuje zarážející neakceschopnost. A nejen v porovnání s Británií. Také ve srovnání s Izraelem, USA, Kanadou, a dokonce třeba i Spojenými arabskými emiráty. Celá situace ve své podstatě ilustruje, že soustátí typu EU naráží na své limity a že národní státy mohou být tváří v tvář nenadálým problémům daleko akceschopnější. Zdá se, že integrace EU, resp. centralizace zašla příliš daleko.  

V čele národních států totiž stojí politici, kteří ve volbách skládají účty svému vlastnímu obyvatelstvu. Pokud nebudou úspěšní, nebudou zvolení. V Bruselu však rozhodují činovníci Evropské komise a další byrokrati, kteří přímo voličům účty neskládají. Chybí jim tedy základní politické instinkty. Nejsou v každodenním kontaktu s voliči, s řadovým občanem, protože nemají žádnou motivaci v takovém kontaktu být. Netuší, co obyčejné lidi trápí a co si přejí. Je to fatální problém celé koncepce a architektury EU. Je to problém demokratického deficitu.  

Vzestup nacionalistických nálad, často označovaných za populismus, je z velké části projevem frustrace obyčejných lidí, že ti, kdo o nich rozhodují, jsou až příliš „daleko“. V bruselské slonovinové věži.  

Brusel si až nyní, s velkým zpožděním, uvědomil, jaké fiasko mu u obyčejných lidí hrozí. Pozdní dodání vakcíny může znamenat tisíce a tisíce zbytečně zemřelých. Tento instinkt se u britských nebo izraelských politiků rozvinul mnohem dříve. A příslušní politici jej zjevně mnohem lépe než bruselští úředníci promítli do znění kontraktů na dodání vakcíny. Protože jsou to politici, ne úředníci.  

Nyní se tedy Brusel snaží průšvih nepravit. Jenže tím popírá sám sebe. Rád se stylizuje do roli ochránce globalizovaného volného trhu. Dlouhá léta oprávněně kritizoval obchodní politiku americké administrativy prezidenta Donalda Trumpa pro její zavádění cel a celkovou ekonomickou konfrontaci. Brusel také nelibě nesl údajný britský nacionalismus, jenž měl stát v pozadí brexitu.  

Jenže nyní je to právě Brusel, který se zákazem vývozu vakcín uchyluje ke specifické podobě nacionalismu a ochranářství. Činí tak v křeči ze svého vlastního selhání. Jeho krok však může vyvolat dominový efekt, kdy v rámci světové války o vakcínu vymizí mezinárodní obchod s ní. Každá země si bude střežit vakcínu, kterou si vyrobí. Na chudé státy se vůbec nedostane, neboť nemají výrobní kapacity.  

Evropská unie tak dlouho odmítala nacionalismus, až mu nyní v nejhorším možném okamžiku, ve zvláště vypjaté situaci, kdy jde o život a o smrt, podléhá se vším všudy. Politické instinkty se dostávají i do bruselské slonovinové věže. V nebezpečně vyhrocené podobě.  

Témata:  očkování,  Koronavirus COVID-19