Ignorujete ČT? Může vás to stát desetitisíce korun

Řeč je o takzvaných koncesionářských poplatcích, které jsou v posledních letech terčem časté kritiky. V České republice jsou přitom lidé povinni ze zákona televizní a rozhlasové poplatky platit, a to v případě, že vlastní jakýkoliv rozhlasový a televizní přijímač, nebo zařízení, které je schopno tyto signály přijímat. 

V praxi by tak měl platit i ten, kdo má například doma pouze počítač s televizním tunerem, autorádio nebo rádio do koupelny za pár korun. Pokud zkrátka nepatříte do jedné ze schválených výjimek (např. lidé s určitým typem postižení), poplatky se vám nevyhnou.

A to si řada Čechů uvědomuje. Poplatek 45 korun měsíčně Českému rozhlasu totiž v Česku platí zhruba 3,7 milionu lidí a firem. Česká televize vybírá poplatek ve výši 135 korun za měsíc a počet koncesionářů se pohybuje kolem 3,5 milionu. 

Mnoho lidí se ale na poplatcích za televizi a rozhlas podílet odmítá, ať už z finančních důvodů, z přesvědčení, že veřejnoprávní média v Česku postrádají nezaujatost, nebo jednoduše proto, že platit například po přestěhování se zapomněli. Televize i rozhlas přitom mají prostředky, jak notorické neplatiče dostihnout, a pokuty nejsou zrovna malé.

Standardně je pak po neplatičích vymáhána částka zpětně za období, po které koncesionářské poplatky neplatily. K tomu může být udělena pokuta až 10 000 korun. Je proto na zvážení každého jednotlivce, zda se mu vyplatí riskovat.

Bez ohledu na možné postihy jsou ale koncesionářské poplatky častým tématem diskuzí na internetu. Mnoho uživatelů sociálních sítí se hrdě hlásí k tomu, že poplatky nehradí, a místy se objevují i názory, že jde o výstřelek právě České televize.

Poplatky ve světě? Všude, ale ne tak vysoké

Opak je přitom pravdou. Koncesionářské poplatky nejsou nic výjimečného ani ve světě, kde se například financování televizí rozděluje do tří typů. První z nich staví čistě na poplatcích bez jakékoliv vnější podpory. Druhý typ financování se skládá z koncesionářských poplatků, prodeji reklamy a dotace od státu, a konečně třetí typ je zcela závislý na státních příspěvcích.

Pravdou je, že podle dat Evropské vysílací unie se způsoby financování v mnoha zemích mění častěji, než moderátoři na obrazovkách. Většina okolních zemí, jako Slovensko, Německo nebo Rakousko, má obdobný model financování, jako Česká televize, tedy příjem z poplatků i reklam.

Na stejném principu ale fungovala například i Francie, která se nakonec reklam zbavila, stejně jako severské země, kupříkladu Finsko nebo Švédsko. Zrušení vysílání reklam ale má svá negativa, mnohdy totiž vede právě k navýšení koncesionářských poplatků, což by například u nás občané slyšeli jen neradi, mimo jiné i proto, že v Evropě patří mezi země s nejvyššími poplatky za televizi.

I přes to ale praxe ukazuje, že fungují prakticky všechny modely financování. Poměrně dobře to lze srovnat při pohledu na britskou státní televizi BBC, která je také dotovaná z koncesionářských poplatků, a největší americkou zpravodajskou stanici CNN, která má pro změnu soukromého vlastníka. 

Témata:  Česká televize,  koncesionářské poplatky