Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Pokud chceme „mír“, nesmí být přijat takový mír, aby agresora povzbuzoval, říká politoložka Vladimíra Dvořáková

Vladimíra Dvořáková, politoložka z Masarykova ústavu vyšších studií při ČVUT.
Vladimíra Dvořáková, politoložka z Masarykova ústavu vyšších studií při ČVUT.
Foto: ČTK/Profimedia

Ve volbách do evropského parlamentu se promítají témata jako přijetí eura, válka na Ukrajině, revize přístupu ke Green dealu, ale také migrace. Česká republika dosud neměla s migranty na svém území praktickou zkušenost, až teprve příchod statisíců Ukrajinců nám nastavilo zrcadlo, jak se s touto nedobrovolnou migrací vypořádat, zároveň přineslo ukázku reálných dopadů na životy nás všech. Právě proto téma migrace v naší společnosti tak rezonuje. Jaká další silná témata vidí politoložka, ředitelka Masarykova ústavu vyšších studií ČVUT v Praze Vladimíra Dvořáková a jak se Evropa bude vyvíjet s novým europarlamentem?

Jedním z nejdůležitějších témat současné tuzemské politické scény je zavedení korespondenční volby. Vládní strany chtějí tuto metodu volby prosadit (aktuálně 16/5 se na půdě PS jedná o druhé čtení návrhu), zatímco opozice silně protestuje. U hnutí ANO vnímám trochu nesourodý názor A. Babiše. Ještě v roce 2018 měla tehdejší menšinová Babišova vláda ve svém programovém prohlášení, že chce usnadnit přístup k volbám, včetně zavedení korespondenční volby. Dnes je zásadně proti této možnosti a straší jejím zneužitím. Je tedy korespondenční volba skutečně takovým strašákem?

Je otázkou, zda korespondenční volba patří skutečně k nejdůležitějším tématům naší politické scény. Z mého hlediska je to téma důležité, protože posiluje práva občanů a zabraňuje diskriminaci občanů, kteří žijí v zahraničí. Volební právo totiž patří k těm klíčovým právům v demokracii. Postoje politických stran, argumenty pro či proti změnám či úpravám volebního systému, se většinou odvíjejí od toho, zda na základě určitých modelů předpokládají zisk nebo ztrátu hlasů. Hnutí ANO zřejmě v tuto chvíli předpokládá, že by to pro ně mohla být ztráta. 

Ty modely nebývají moc spolehlivé, vycházejí z minulých voleb a nedokáží postihnout aktuální politickou situaci doma i ve světě, jinak nastavený volební marketing, který bere v úvahu další potencionální voliče a již vůbec ne dlouhodobé trendy. Politici pracují bohužel v horizontu jednoho volebního období a málokdy uvažují koncepčně či hodnotově. Tématem by nemělo být, zda ano či ne, ale jak ten systém „technicky“ nastavit, aby nemohlo dojít ke zneužití. Příkladů funkčních systémů v zahraničí je více než dost. 

Vladimíra Dvořáková Vladimíra Dvořáková
Foto: Archiv Vladimíra Dvořáková (použito se svolením)

Vnímáte nějaké opravdu nosné téma pro nadcházející eurovolby? Z vládních stran je hlavním tématem bezpečnost a silné Česko, z opozičních stran zaznívá zase ne migraci, ne euru, ne válce. V kampani dále zaznívají hesla proti Ukrajině a proti Ukrajincům, odmítání migračního paktu. Jsou právě toto ta opravdu nejdůležitější témata?

Jsou to určitě důležitá témata a částečně zasahují i do evropského prostoru. Zejména migrace je úzce spjata s Evropskou unií, protože se pohybujeme v Schengenském prostoru, který na jedné straně rádi využíváme při pracovních či studijních pobytech, cestování na dovolené apod., ale na druhé straně musíme přijmout skutečnost, že tento prostor přináší určitá rizika z hlediska pohybu osob, které přicházejí na území Evropy ať již z oblastí postižených válečnými konflikty či v obecné rovině násilím nebo jdou za perspektivou ekonomicky lepšího života. Různé typy migrace mají rozdílný dopad na jednotlivé země a je nutné hledat společné řešení na úrovni EU. To musí zahrnovat i solidární podporu zemím, které jsou cílem migračních vln, ale především také úpravu azylové politiky a ochranu vnějších hranic. To jsou otázky, které se promítly do migračního paktu. 

Český volič je velmi senzitivní na pojem migrace, členské státy Evropské unie aktuálně stvrdily takzvaný migrační pakt, který stanovuje jasná pravidla pro přijetí či nepřijetí migrantů na území států EU. Polsko a Maďarsko bylo proti, zatímco Česká republika se zdržela hlasování. Jak si tento přístup máme vysvětlit, o čem to svědčí? 

Celá diskuse u nás je bohužel o politickém marketingu, nikoli o řešení reálného problému. Strach z migrantů je zde dlouhodobě silný a byl politicky využíván ještě v době, kdy zkušenost s jakýmkoli migrantem běžní občané takřka neměli. Až příliv uprchlíků z Ukrajiny vystavil český stát a české občany reálné situaci. A bylo zajímavé, že tehdy občané zvládali bezprostřední pomoc podstatně lépe než stát. Co se týče migračního paktu, pokud bychom se ptali běžných občanů, ale dokonce i pokud posloucháme politiky, tak se zdá, že hovoří o něčem zcela jiném, než co bylo jako migrační pakt přijato. Odmítnutí či zdržení se hlasován bylo motivováno zejména možností využít toto téma propagandisticky ve volebních kampaních a také svědčí o tom, že myšlenka solidarity není v politice těchto zemí příliš zakořeněná. Migrační pakt je kompromisem a rozhodně to není téma uzavřené ani vyřešené ideálním způsobem, přesto jde o dílčí krok kupředu. A mimochodem, České republice se podařilo dát do něj i „výjimku“ ze solidárního principu, pokud se dostane některá země pod jiný typ migračního tlaku, např. poskytnutím dočasné ochrany. To fakticky umožňuje, aby pomoc ukrajinským uprchlíkům, kteří nežádají o politický azyl, ale získávají dočasnou ochranu, byla započítána do onoho solidárního podílu každé země. 

Diskuse by tedy neměla být ano či ne, ale jak postupovat dále. A chápat, že problém se dotýká celé Evropy, a tudíž i nás, pokud se nechceme zabarikádovat za ostnatým drátem. A že řešení musí být tudíž přijatelné v rámci celé Evropy, přičemž nikdy neexistuje jen jeden jediný možný postup a přínosem může být i sama diskuse, pokud je kvalitní. To ovšem ve volební kampani od politiků moc očekávat nemůžeme. 

Dalším lakmusovým papírkem, který rozděluje společnost je Ukrajina. Především jde o naší vojenskou a materiální pomoc, kterou prosazují vládní strany, zatímco opozice je proti této pomoci. Za druhé, jde o otázku míru a ukončení válečného konfliktu, kde na jedné straně opozice a valná část mimoparlamentní scény mluví o míru, ale nikdo nepřišel s žádným návrhem, jak by si takový mír představoval a jak ho dojednal, a na straně druhé je vládní koalice, která touží také po míru, jen prosazuje takzvaný spravedlivý mír. To je takový mír, který si vyjedná sama Ukrajina a bude s ním ztotožněná a bude o něm jednat, až sama uzná za vhodné. Proč vlastně společnost tak zásadně odlišně vnímá tento konflikt a není schopna zaujmout jednotné stanovisko k tomuto konfliktu?

Upřímně, je mi dost líto, že slovo „mír“, které je hodnotově určitě pozitivní, je politicky velmi nadužíváno. Ale pravdou je, že to známe i z historie. Chamberlain, po podpisu Mnichovské dohody se vracel do Velké Británie se slovy „zachránil jsem Vám mír“. Nic nebylo dále od pravdy; naopak byl to významný krok, který přispěl k rozpoutání druhé světové války. A bylo tehdy více mezníků, které můžeme vypíchnout na oné cestě k celosvětové válce, kdy svět reagoval špatně, respektive vůbec: Anšlus Rakouska v březnu 1938, Mnichovská dohoda září 1938, Protektorát Čech a Moravy a vznik Slovenského štátu, začátek války v září 1939, kdy Polsko bylo ponecháno fakticky bez pomoci. To by mělo být historickým varováním. 

Na druhou stranu, když bylo po válce do Marshallova plánu týkající se obnovy Evropy zahrnuto i Německo, vyvolalo to silnou nelibost hlavně ve Francii, ale i v dalších státech poničené Evropy. Tehdy Velká Británie a USA zastávaly postoj: „Chceme-li demokratické Německo, musíme mít silné Německo“. Tento postoj vycházel z historických zkušeností vývoje po první světové válce, kdy poražené Německo bylo mezinárodně poníženo a ekonomicky vyčerpáno, a to byl jeden z faktorů, který vedl k podpoře nacistů. 

Z historie se lze poučit. Pokud chceme „mír“, nesmí být přijat takový mír, aby agresora povzbuzoval, že válkou je možné naplnit vlastní mocenské cíle. Vývoj války a situace na frontě budou samozřejmě ovlivňovat i prostor pro vyjednávání a podobu míru. Proto je podpora Ukrajiny, která je nespornou obětí a slabší stranou konfliktu, určitě důležitá. A pokud i po ukončení války chceme mít v Evropě klid, musíme přispět k obnově zničené Ukrajiny, a také k posílení její demokracie. Korupce byla, je a při obnově země pravděpodobně bude velkým problémem, je nutné vhodně nastavit i postoj k ruskojazyčné komunitě, byť jazyk není jednoznačně určujícím znakem ukrajinské identity. Vzpomeňme na naše dlouholeté poválečné trauma z odsunu, zejména toho divokého, Němců. A také, ať chceme nebo nechceme, musí se brát v úvahu i budoucí vztah k Rusku, jeho další postavení v Evropě. To samozřejmě závisí i na podobě ruského režimu, ale měl by být jasný signál, že nepřítelem je agresivita, autoritářství, velmocenské expanze, nikoli Rusko jako takové či Rusové. A to bude velmi obtížné, stejně jako se obtížně hledal vztah k Německu a Němcům v poválečném období. A sami víme, že nedůvěra, obavy, podezřívavost přetrvávají dlouhodobě, u starší generace mnohdy dodnes.

Nevím, jak vnímáte aktuální situaci v Evropě, ale mám dojem, že Evropa tak trochu vystřízlivěla z některých dříve protěžovaných témat. Například Green deal, prakticky celá Evropa dnes mluví o tom, že je potřeba toto téma revidovat a přistoupit k tématu ochrany životního prostředí jiného uhlu pohledu. Způsobem, který nebude likvidační pro evropský průmysl. Je možné, že nová evropská politická garnitura nebude tak radikální, ale bude více pragmatická? 

Revize jakékoli politiky mi připadá jako běžná záležitost. V demokracii není nikdy nic nastaveno na „věky“, systém je sice zdánlivě těžkopádný (v nedemokracii někdo rozhodne a je to tak), ale má v sobě zakomponovanou zpětnou vazbu, probíhají analýzy dopadů. A samozřejmě se ozývají skupiny, a v rámci EU také státy, na něž může mít politika velmi negativní dopad. Je velmi obtížné definovat to, co znamená „pragmatická“ politika z pohledu EU a z pohledu jednotlivých států, nemluvě o lobbistických tlacích velkých hráčů snažících se udržet fosilní paliva. A tito hráči leckdy ovlivňují i postoje jednotlivých zemí při hledání řešení. To samozřejmě známe i u nás. Zároveň je zřejmé, že nejrůznější opatření jsou ekonomicky náročná, snižují konkurenceschopnost Evropy ve světě. Na druhou stranu není možné se tvářit, že změny klimatu nejsou, že nejsme zahlceni plastovými odpady a především, že dnešní generace nesou odpovědnost za budoucnost. Cesta vede přes výzkum, skutečné inovace, jež opravdu přinášejí pozitivní změny, koncepční střednědobá a dlouhodobá opatření přijatá EU. Nevidím cestu v tom, že EU vstupuje do dílčích opatření jako jsou např. ona proklínaná pevně přidělaná víčka u pet lahví. Doufejme sice, že se sníží jejich výskyt ve volné přírodě a na mořských plážích, kam se dostávají z řek, ale cenou za to je nejen naštvání mnoha občanů, ale paradoxně i zvýšení výroby plastů, jež jsou nyní na pet lahve používané. Určitá řešení nejsou jen buď ano či ne. Mnohdy je nutné hledat zcela jiná řešení, než jaká jsou alternativně nabízena. Je to nesmírně obtížné a nelze to zvládat na úrovni jednotlivých států; svým způsobem i EU je celosvětově malý hráč, který sice může něco ovlivnit, jít příkladem, ale jeho vliv bude tím větší, čím bude hospodářsky a technologicky silnější. 

Jak vnímáte snahu mimoparlamentních stran se prosadit se do evropského parlamentu, mají šanci s tématy, která jsou primárně antisystémová? U některých je pak jedno z hlavních témat odchod České republiky z Evropské unie. 

Obecně v Evropském parlamentu zřejmě vzroste počet zástupců antisystémových stran (z krajního politického spektra) i stran euroskeptických. S určitým procentem antisystémových stran je nutné vždy počítat. Je to pochopitelné v situaci dlouhodobě sílících nejistot a dílčích krizí jako finanční krize, covid, inflace, ekonomická recese. Rozhodování voličů není vždy racionální, mnohdy je emotivní a novodobé nástroje politického marketingu velmi usnadňují uplatňovat emoce ve snaze získat hlasy. A navíc, evropské volby jsou vnímány z hlediska politologie jako volby „druhého řádu“, tj. jako volby, které nemají velký vliv na konkrétní politická rozhodování v dané zemi a voliči mají tendenci hlasovat „protestně“, jako určité varování pro současnou politickou garnituru. Volí tedy mnohdy politiky, které by při volbách do domácích parlamentů nevolili. 

Jednotná evropská měna je dalším z témat, která se objevují ve volebních materiálech některých politických stran a silně rezonují ve společnosti. Podle posledních průzkumů je pro přijetí eura cca jedna třetina voličů, zatímco dvě třetiny jsou proti přijetí. Jednotný názor nepanuje napříč celým politickým spektrem, zdá se, že tento projekt je zatím na mrtvém bodě. Jak si vysvětlujete, že Slováci, kteří euro přijali v roce 2009, na něj nedají dopustit? Svůj dříve negativní názor změnil i dnešní slovenský premiér Fico. Myslíte, že pokud by bylo euro výhodnější pro Agrofert, že by pro přijetí lobboval i Andrej Babiš a dokázal by přesvědčit své voliče? 

Přijetí eura je politické rozhodnutí, které by ovšem mělo vycházet z ekonomických analýz, zda a kdy je tento přechod vhodný. Zejména podnikatelský sektor, který je zaměřen v produkci na vývoz či je závislý na dovozu, by určitě euro uvítal, již třeba jen z hlediska předvídatelnosti vývoje měnových kurzů a leckdy už na bázi eura funguje. Politici samozřejmě vycházejí z názorů a postojů svých voličů a jakákoli změna v oblasti měny a její hodnoty určitě vyvolává u běžných voličů strach. Je to přirozený strach z nejistoty i životní zkušenost mnoha generací, kdy hodnota jejich úspor mizela s měnovou reformou či inflací. A s tím strachem se dá mnohem lépe pracovat než s racionální argumentací. Ten strach byl ve všech zemích, nyní víme, že přijetí eura v dlouhodobější perspektivě je ve většině zemí, včetně Slovenska, již nyní přijímáno pozitivně. V období finanční krize se objevily v některých zemích požadavky na návrat k původní měně, ale rychle vyšuměly, protože ve společnosti nijak významněji nerezonovaly. 

Evropská unie byla založena s cílem zajištění míru v Evropě, stability a ekonomického rozvoje. Plní stále tuto svou roli? 

Myslím si, že do značné míry ano, což neznamená, že je možná EU v tuto chvíli na určitém rozcestí, kam a jak dále. V posledních 20 letech rozšiřování EU přineslo hodně pozitivního, ale také otevřelo řadu problémů: zvýšilo náročnost jednání a vyvolalo nutnost upravovat některé existující procedury, přivedlo do EU i země s relativně krátkou tradicí demokracie, přineslo i nové zájmy, konflikty. Zároveň se EU musí vyrovnávat nejen s otázkou migrace, ale celkovým zhoršením bezpečnostní situace a snižováním konkurenceschopnosti ve světě. Ukazuje se, že EU musí začít více spoléhat samo na sebe. Válka je příliš blízko, nejistý je postoj USA k EU i k válce na Ukrajině v případě vítězství Donalda Trumpa. Ten EU vnímá tvrdě i z hlediska ekonomické konkurence a hlavním problémem pro něj není Rusko, ale Čína. Evropa je založena na hodnotách, které přesahují to, co jste zmínil. Jde o svobodu, demokracii, právní stát, ale také rovnost (ve smyslu nediskriminace), toleranci apod. To jsou důležité hodnoty. Je samozřejmě důležité hájit naše zájmy, ale podobně jako v jakémkoli společenství, kde člověk působí, ať je to třeba svaz zahrádkářů či sportovní oddíl na malém městě, tak vždy člověk pozná, kdo jen využívá výhod či něco přináší ku prospěchu všech. A mne by moc potěšilo, kdyby ve volební kampani zaznívalo nejen jaké naše zájmy chce dotyčný či dotyčná hájit, ale také to, čím chce přispět k rozvoji celého evropského společenství. A to by ostatně mělo platit i pro další volby, nejen do evropského parlamentu. 

Témata:  Vladimíra Dvořáková rozhovor Evropský parlament EU

Aktuálně se děje

21. června 2024 10:11

17. června 2024 9:56

14. června 2024 16:04

Vláda chce do vesmíru poslat českého astronauta, za 1,5 miliardy korun. Přitom říká, že veřejné finance jsou v rozvratu

Téměř po půl století Česko zřejmě vyšle do vesmíru svého člověka. Po Vladimíru Remkovi se má stát druhým Čechem v kosmu armádní stíhací pilot Aleš Svoboda. Nabídku na uskutečnění nákladné cesty dostala vláda už minulý rok. Tehdy však odmítla. Podle nynějších slov ministra dopravy Martina Kupky se více než miliardová investice mnohonásobně vrátí.

Zdroj: Lukáš Kovanda

Další zprávy