Za chudobu Čechů může stát

Z výsledků šetření vyplynulo, že více než tři čtvrtiny (77 %) občanů si myslí, že není pravda, že „všichni lidé v České republice mají dnes stejné možnosti dosáhnout úspěchu“, když 37 procent s tímto výrokem „spíše“ nesouhlasilo a 40 procent s ním „rozhodně“ nesouhlasilo. Opak si myslí jen asi pětina (21 %) dotázaných, z toho 18 procent „spíše“ a tři procenta „rozhodně“. Zbývající dvě procenta oslovených občanů k výroku nezaujala jasný postoj a uchýlila se k odpovědi „nevím“.

Oproti srovnatelnému výzkumu z února 2002 podíl lidí, kteří si myslí, že „rozhodně“ neexistují stejné možnosti k dosažení úspěchu pro všechny lidi, se zvýšil o sedm procentních bodů, zatímco podíl těch, kdo možnosti vidí jako více či méně rovné, o šest procentních bodu poklesl.
 
Jen o málo více než pětina (22 %) občanů se domnívá, že „za svoji chudobu si v naší republice může člověk především sám“, přičemž tři procenta si to myslí „rozhodně“ a 19 procent „spíše“, zatímco tři čtvrtiny (74 %) si myslí opak. V tom 43 procent „spíše“ a 31 procent „rozhodně“. Celkem čtyři procenta respondentů u tohoto výroku zvolila odpověď „nevím“. I v tomto případě oproti roku 2002 narostl podíl rozhodně nesouhlasících (o sedm procentních bodů) i celkový podíl nesouhlasu (o šest procentních bodu) při šestibodovém poklesu podílu souhlasících.
 
Celkem dvě třetiny (67 %) občanů souhlasí s výrokem, že „chudoba lidí je především vinou našeho státu“, v tom 26 procent „rozhodně“ a 41 procent „spíše“. Nesouhlas vyjádřila o málo více než čtvrtina (27 %), přičemž 23 procent „spíše“ nesouhlasí a čtyři procenta „rozhodně“ nesouhlasí, a šest procent uvedlo odpověď „nevím“. Od roku 2002 se podíl těch, kdo si myslí, že „chudoba lidí je především vinou našeho státu“, zvýšil o dvanáct procentních bodů, přičemž o deset procentních bodů vzrostl samotný podíl těch, kdo s uvedeným výrokem „rozhodně“ souhlasí. Na druhé straně podíl nesouhlasu celkově o dvanáct procentních bodu poklesl, z toho sedm procentních bodu připadá na pokles podílu odpovědí „spíše ne“ a pět procentních bodu na pokles podílu odpovědí „rozhodně ne“.
 
Podrobnější analýza ukázala, že lidé starší než 60 let relativně méně souhlasí s tím, že za chudobu si může každý sám, a méně odmítají tvrzení, že chudoba lidí je především vinou státu. Naopak absolventi vysokých škol poněkud častěji souhlasí s tím, že lidé si mohou za chudobu sami, a více odmítají to, že by za chudobu lidí mohl stát. S rostoucí životní úrovní se zvyšuje souhlas s tvrzeními, že všichni lidé v ČR mají stejné možnosti dosáhnout úspěchu a že za chudobu v naší republice si může především každý sám, a klesá podíl souhlasu s výrokem, že „chudoba lidí je především vinou našeho státu“.

Podle stranických preferencí stoupenci ODS a TOP 09 s prvními dvěma relativně častěji vyjadřují souhlas, u třetího výroku naopak souhlasí méně často.
 
Respondentům výzkumníci položili i otázku: „Za chudou je považována taková domácnost, jejíž příjmy nepřesahují určitou hranici. Jaká by podle vás měla být tato příjmová hranice pro čtyřčlennou rodinu?“ Z odpovědí vyplynulo, že mezi roky 2002 a 2012 došlo ve vnímání hranice chudoby pro modelovou čtyřčlennou rodinu se dvěma dospělými a dvěma dětmi ve školním věku k výraznému posunu směrem vzhůru, když průměrná hodnota tohoto údaje udávaného respondenty vzrostla z 22 210 Kč na 27 527 Kč.