Dá se z životního minima přežít? V Česku těžko, když vám ho stát celé sebere

Životní minimum a existenční minimum vznikly v roce 2007 po oddělení nezbytných nákladů na bydlení. Od té doby na ně stát sáhl pouze jednou, a to v roce 2012, kdy je navýšil o 284, resp. o 200 korun. Jejich výše tak momentálně činí 3410 korun a 2200 korun.

Rozdíl mezi oběma pojmy je prostý. Zatímco životní minimum je minimální hranice peněžních příjmů potřebná k zajištění výživy a základních osobních potřeb, existenční minimum je, jak již název napovídá, minimální hranice příjmů nutná pro přežití člověka.

Životní minimum zná český zákon od roku 1991, v roce 2007 od něj byly separovány náklady a příspěvky na bydlení a rovněž vzniklo již zmíněné existenční minimum. Částka, která má zajistit přežití jednotlivce, nejde-li o nezaopatřené dítě, starobního důchodce a člověka staršího 68 let.

Dá se ale dnes za 2200 nebo 3410 korun přežít? Vezměme si modelový příklad osoby, které příspěvky na bydlení do koruny zaplatí střechu nad hlavou. K základním lidským potřebám dnes patří jídlo a hygienické přípravky, případně léky. Jejich cena ale za posledních deset let narostla, někdy i o 50 až 100 procent. 

To ostatně reflektuje i stoupající minimální a průměrná mzda. Druhá zmíněná od roku 2007 vzrostla o více než 10 000 korun. A díky tomu si lidé, kteří jí pobírají, dnes koupí o něco více věcí než tehdy. Nárůst mezd totiž předběhl stoupající cenu potravin. Životní a existenční minimum na ni ale ani přes takřka nepozorovatelné zvýšení nedosahují.

Zpět k modelovému příkladu. Pokud byste se každý den živili pěti rohlíky a deseti dekagramy salámu a stejným množstvím sýru, polovina existenčního minima je pryč. Za takovou stravu by vám ale tělo nepoděkovalo, stejně jako lékaři.

Je proto potřeba občas doplnit nějaké teplé jídlo, například maso a brambory (dalších nejméně 150 korun pryč za zhruba dvě porce) vitamíny v podobě ovoce a zeleniny (50 korun za kilo jablek a nějakou cibuli), připočítejme nějaký deodorant (zhruba 80 korun), pastu na zuby (nejlevnější kolem 20 korun), toaletní papír (řekněme dalších 60 korun) a rázem máme 1500 korun pryč. K tomu připočtěme například jedny kalhoty nebo boty a existenční minimum je pryč. 

Co si za něj ve výsledku koupíme? Prakticky téměř nic, přežít na pár rohlících, masu jednou za měsíc a pěti jablkách zkrátka nelze. Vláda se ale rozhodla ani letos částku nezvyšovat, s odůvodněním, aby byli lidé motivováni k práci.

Stačí ale zapátrat na internetu nebo mezi známými a velmi rychle člověk zjistí, že závislý na životním či existenčním minimu může skončit prakticky každý z nás. Stačí jeden vážnější úraz, který vás vyřadí z běžného života. Dlouhodobé následky vás mohou nadobro vyloučit z pracovního procesu, posudkoví lékaři při stanovování nároku na invalidní důchod to ale vidí jinak. A tak od komise odejdete s prázdnou. A ocitáte se takřka na ulici.

V Česku existuje 16 druhů sociálních dávek, které lze užít na řadu věcí, a které mají za cíl zajistit, aby člověk nezemřel hlady a žízni, v praxi ale mnoho lidí přežívá jen díky dluhům, pomoci od známých, nebo na ulici. Někteří dokonce nedosáhnou ani na existenční minimum a stát jim nedá vůbec nic.

Jde o extrémní případy, které si za to většinou mohou sami. Například o rodiče, kteří neposílají své děti do školy, lidi, kteří odmítají práci nebo o neplatiče alimentů. Přesto lze skončit s nulou na kontě poměrně snadno. 

Životní a existenční minimum může být strašákem samo o sobě, ale i v kombinaci s nevalnou vidinou budoucnosti. Desetitisíce lidí jsou v Česku závislí na finanční pomoci od státu, necelý milion lidí je vystaven exekuci, a pro mnoha lidem se díky začarovanému kruhu sankcí, exekucí a nízkých příjmů ani nevyplatí pracovat.

Životní a existenční minimum není vždy jen odrazem společnosti a postoje lidí, kteří jej pobírají. V praxi totiž jen málokdo pobírá skutečně pouze tuto částku, většinou je navýšena o další příspěvky. Jde ale o ukázku, na jaké peníze si stát cení lidského života, resp. svého občana. Útěchou může být, že existují země, kde jsou na tom lidé ekonomicky hůře. Například v Africe.

Témata:  ekonomika,  Peníze