Že se „za komunistů“ žilo lépe? Tento argument čas od času zaznívá, byť by zřejmě bylo potřeba položit si doplňující otázku „komu?“. Většina společnosti totiž za vlády jedné strany prožívala větší či menší příkoří, ať už jimi byla ztráta života a svobody či pouhé čekání ve frontě na toaletní papír.
Obhájci minulého režimu často tvrdí, že se v něm žilo méně konzumně. Státem řízená ekonomika jako kdyby nenabízela možnost nezřízeného nakupování jako tomu bývá zvykem v kapitalistických zemích a režim se snažil „svého“ člověka vychovat, aby po nakupování ani příliš netoužil.
Problém nicméně spočíval v tom, že socialistická ekonomika nefungovala jako celek. Lidé například museli chtě nechtě podporovat šedou ekonomiku ve formě řemeslníků pracujících na tzv. melouchy, protože dočkat se například drobné opravy v domácnosti oficiální cestou bylo někdy nemožné.
Stát věděl že šedá ekonomika ve společnosti bují, nechtěl proti ní ale zasahovat. Věděl, že sám není schopen potřeby lidí zajistit a že mu tak nezbývá nic jiného, než zástupy socialistických pseudopodnikatelů přehlížet. Lidé zkrátka museli nelegální cestou suplovat selhání státu.
Stejné to bylo s černým trhem. Na ten museli vstoupit i ti nejzarytější zastánci režimu, jinak to nešlo. Zboží jako kosmetika, džíny, elektronika nebo automobil totiž bylo nedostatkovým a dosáhnout na něj bylo možno pouze nelegální cestou a často za pomoci úplatků. Jiná volba ale nebyla, socialistické hospodářství nezvládalo obhospodařit potřeby svých občanů.
Lidé byli odrazováni i od cestování. Zájezdy tehdy byly extrémně drahé, nemluvě o komplikacích pokud chtěl dotyčný vycestovat na Západ. Režim proto raději vytvořil takové společenské klima, které občany ČS(S)R od cest za hranice odrazoval.
Zlom přišel s rokem 1989. Vedle svobody a demokracie přinesla Sametová revoluce také konec front a věčného materiálního nedostatku. Lidé si najednou mohli koupit elektroniku nebo spotřební zboží, o němž ještě před krátkou dobou ani nesnili.
Nejnovější výzkum slovenských odborníků ukazuje, že konec socialismu přinesl nejen svobodu, ale i prodloužil život lidem. Institut pro ekonomické a sociální reformy (INEKO) proto tvrdí, že demokracii je třeba si chránit.
Institut na základě údajů Eurostatu vytvořil graf, v němž porovnává délku života v jednotlivých obdobích. Podle grafu byla v roce 1989 očekávaná délka života 71,2 roku, čili stejná jako v roce 1964. Růst začala až po pádu železné opony a v roce 2014 dosáhla 77 let.
"Za posledních 25 let vlády komunistů se nám život v průměru neprodlužoval. Na rozdíl od demokratického světa, kde lidé žili stále déle," podotkl ústav na facebooku.
Institut následně vysvětlil, proč roste průměrný věk například v takové komunistické Číně. Může za to několik faktorů. "Neboť se uvolnila pravidla pro podnikání, například i pro vstup zahraničních investorů," tvrdí odborníci.
Vliv na růst délky života ale má i opožděná industrializace, které mělo pomoci právě uvolnění podnikání, a fakt, že Čína roste z velmi nízkých úrovní. "Relativně nedávno tam měli hladomor," dodávají odborníci.
Důvodem, proč je socialismus tak populární, ale nejsou tyto faktory, nýbrž jsou politici. Socialismus totiž politikovi do rukou dává moc. Oproti tomu kapitalismus ji bere. Pokud si člověk chce raději vydělávat na základě „koho znám“ než „jak dobře mi jde práce“, také raději ocení socialismus.
Protože už neexistuje žádná čistá doktrína socialismu či kapitalismu, je pro politiky snazší vířit vody tak, aby nebylo vidět, jak mnohem lepší je kapitalismus. Lidé, kteří pak raději věří politikům, si často ani neuvědomí, jak si s nimi hrají. Server TownHall na základě ekonomických analýz sestavil seznam důvodů, proč je kapitalismus lepší než socialismus.
Socialismus nad kapitalismem vede v jedné věci – nabízí větší stabilitu. Je to skoro jako hodně drahé pojištění – abyste ho zaplatili, skoro umíráte hlady, ale když je problém, zachrání vás. Pro většinu lidí je tato situace nepředstavitelná.
Vláda kapitalistického státu si také může dovolit poskytnout lidem rovné možnosti se základními zákony a regulacemi. Socialismus však touží po rovnosti výsledků. To je děsivá myšlenka hlavně pro svobodomyslné lidi, protože aby si mohli všichni být finančně rovni, vyžaduje to totalitní stát. Kapitalismus lidi podporuje ve vlastním podnikání, zatímco socialismus si ho raději uzurpuje pro sebe.
Kapitalismus má také nadání přesouvat kapitál tam, kde má největší význam. Buď lidem nabídne něco, co chtějí, nebo to udělá někdo jiný. Na druhé straně socialismus tohle neumí. Protože vláda neutrácí vlastní peníze, nemá potřebu dlouho přemýšlet nad tím, jestli o ně přijde.
Ostatně samotný ekonomický růst rozhodně funguje lépe za kapitalismu než za socialismu. Rychle rostoucí ekonomie dává vzniknout novým pracovním pozicím, dodává více peněz lidem. V socialismu to takto nefunguje.
Právě to je důvodem, proč se oproti minulému režimu zvedla cena zboží, stejně jako množství peněz, které lidé vlastní. A tak například zatímco v roce 1989 stálo 250 gramů másla 10 Kčs, o více než dvacet let později, v roce 2010, se cena pohybovala okolo 40 korun. V roce 2016 se pak cena vyšplhala na více než 51 korun.
Zatímco v roce 1966 stálo podle ČSÚ jedno vejce korunu, v roce 1984 zdražilo v obchodech na 1,20 koruny. Za stejnou cenu si lidé mohli vejce koupit i v roce 1989. V roce 2010 zákazník nechal v obchodě za desetikusové balení slepičích vajec asi 26 korun, v roce 2016 o devět korun více, tedy zhruba 37 korun.
V roce 1989 stál kilogram kostkového cukru 8 Kčs. Na začátku tisíciletí se cena kilogramu cukru pohybovala něco málo přes pětadvacet korun. V roce 2016 to bylo dokonce necelých 24 korun.
V roce 1989 vyšel litr polotučného mléka na 2 Kčs. V roce 2002 se cena litru mléka zvýšila na zhruba 14 korun, v roce 2010 na více než 16 korun, v roce 2016 si zákazník připlatil jen asi o korunu navíc.
Témata: socialismus, život
Související
9. října 2018 12:31
10. června 2018 15:33
