Stát záměrně vyvolal krizi. Zní to podivně? Ano, dnes ano, ale před sto lety se přesně tohle v českých zemích stalo.
Když se podíváme do historie, objevíme tam mnoho prvků, které dnes již nenajdeme. Jedním z nich může být politika deflace. Deflací rozumíme opak inflace, tedy zvyšování hodnoty peněz a tím pádem také zlevňování. Klasická ekonomie považuje deflaci za přirozenou součást recese, dnešní ekonomové se ji však snaží sveřepě bránit. Klesá-li totiž cena, motivuje to spotřebitele k odkládání nákupů na dobu ještě nižších cen, což ovšem prohlubuje nastálou recesi. Doprovodným jevem je také klesání mezd, které naopak zhoršuje náhled spotřebitelů na budoucnost. Je třeba nicméně říci, že spor o škodlivosti deflace není mezi ekonomy dosud ukončen.
Období těsně po první světové válce bylo v celé Evropě charakteristické vysokou inflací, často až hyperinflací. Státy se snažily tiskem peněz uhradit náklady vzniklé během války a také rozředit vysoké reparace, které bylo nutné splatit.
Alois Rašín, právník a ekonom, nastoupil jak první ministr financí do vlády Karla Kramáře. Tento post zastával od jejího ustanovení v listopadu 1918 do července 1919. Během této své nepříliš dlouhé vlády udělal jeden z nejzásadnějších kroků – měnovou odlučku od rakouské měny.
Zároveň však zastával myšlenku deflační politiky. Jeho touhou bylo, aby nová československá koruna zpevnila na dostatečnou míru, aby bylo možné ji zavěsit na zlato. Z tohoto důvodu začal ve velké míře stahovat oběživo z ekonomiky. Prováděl tedy přesný opak inflační politiky jiných zemí.
Deflační politika nemohla znamenat nic jiného, než recesi. Díky ní velmi rychle opadla popularita jednoho ze zakladatelů našeho státu a mimo jiné i díky prohraným volbám musel Alois Rašín přepustit místo ve vládě svým následovníkům, mezi kterými byl i jeho stranický kolega a velký kritik ve věci deflační politiky – Karel Engliš. Rašín se do vlády nicméně vrátil a to v roce 1922. Mezi tím se na křesle ministra financí vystřídalo neuvěřitelných pět ministrů.
Rašínova recese dopadla velmi tvrdě na chudší část obyvatelstva, mimo jiné i díky velmi málo rozvinutému systému sociální sítě té doby. To se nakonec stalo osudné i samotnému Rašínovi. Pátého ledna byl ráno, když vycházel ze svého bydliště, postřelen nezaměstnaným anarchistou Josefem Šoupalem. Na následky vážných zranění umírá Alois Rašín o více než měsíc později, 18. února.
Přestože Rašínova politika vedla k vážným hospodářským a sociálním škodám, její efekty na měně byly ještě po dlouhou dobu patrné. Z koruny se podařilo vytvořit velmi pevnou měnu s vysokou důvěryhodností. Tou vydržela být až do roku 1934, kdy se stát musel zvyšováním inflace vypořádat s dluhy vzniklými za Velké deprese. Ale o tom zase někdy jindy.
Témata: historické krize
