Měnová politika musí být doplněna fiskální stimulací vlád

Za těchto okolností jsou na tahu vlády. V prostředí dramatických změn požadovaly všechny mezinárodní organizace, zejména Mezinárodní měnový fond a země G20, zvýšení veřejných výdajů, které by pomohly přiblížit ekonomický růst na úroveň před začátkem krize. Není pochyb o tom, že v tomto čtvrtletí bude téma vládních výdajů zaměstnávat investory po celém světě.

Čína a Japonsko razí cestu

Z hlediska finančních stimulačních opatření stojí na čele Asie. Investice státních společností v Číně se od začátku roku zvýšily o 24 % s cílem kompenzovat zpomalení soukromých investic.

Cílem je zabránit prudkému poklesu ekonomiky, ale také se hovoří o nadměrné průmyslové kapacitě a deflační spirále (která však poněkud zpomalila od začátku léta kvůli vyšším cenám komodit na globálním trhu). Pro omezení negativních dopadů bylo nedávno rozhodnuto o přijetí určitých slibných opatření, příkladem je rovný přístup pro soukromé investory k oblasti vzdělání a lékařské péče. Vysílají se týmy inspektorů, kteří kontrolují realizaci projektů v terénu, a investuje se do infrastruktury ve venkovských oblastech, kde je to opravdu potřeba. Pokud budou tato rozhodnutí implementována, určitě to pomůže ozdravit ekonomiku.

Podobný dopad lze sotva očekávat od stimulačního balíčku v hodnotě asi 28 biliónů jenů (ačkoliv přímé výdaje reprezentují pouze 7,5 biliónu jenů), který byl v srpnu schválen v Japonsku. Ve srovnání s předchozími balíčky to není příliš ohromující. Pravděpodobně to povede k dočasné explozi průmyslové výroby, ale efekt se znovu brzy vytratí kvůli deflačnímu způsobu uvažování ve firmách i domácnostech. Přepnout na jiný „mind-set“ není nic jednoduchého. Do této chvíle nic nefungovalo. Podobná situace se objevila ve Spojených státech ve 30. letech minulého století a ve skutečnosti to vyřešila jen válka.

 Poslední japonský fiskální balíček v hodnotě 28 biliónů jenů se skládá převážně z výdajů do infrastruktury a peněžních dávek chudým rodinám.

Evropa: Konec přísnosti a pravidlo 3 %

Na rozdíl od Japonska, v Evropě není hlavním rizikem deflace. Navzdory velmi slabým podkladovým inflačním tlakům není žádná změna v chování domácností a firem vyplývající z nízké inflace po delší časové období. V tomto kontextu může být fiskální politika stále efektivní.

Evropa nečekala na to, až dostane zelenou od Mezinárodního měnového fondu, aby prosadila fiskální stimulační opatření. V dubnu roku 2015 začal fungovat Junckerův plán. A je na správné cestě, neboť Evropský fond pro strategické investice (EFSI) schválil projekty za 20,4 miliardy eur (jedna čtvrtina této částky je určená malým podnikům a start-upům) v rámci tříletého cíle 60 miliard eur. Z hlediska růstu však neplní své původní sliby.

Pro urychlení procesu více než jedna třetina zemí EU nedávno zavedla nebo plánuje zavedení nějakého typu fiskální stimulace pro nadcházející týdny (např. Velká Británie a Maďarsko). Avšak pouze tři země mají dostatečně silné veřejné finance na to, aby tak učinily: Německo, Švédsko a Rakousko.

Volby a referenda, která se budou konat v příštích měsících v Itálii, Španělsku, Rakousku a ve Francii v dubnu 2017, budou nevyhnutelně nahrávat šíření populismu a oslabovat ochotu utahovat opasky (nebo akceptovat fiskální konsolidaci). Stimulační programy v duchu Keynesových ekonomických teorií nebyly přijaty, s výjimkou Spojeného království, které si může zvolit strategii výdajů do infrastruktury, aby překonalo nejistotu po hlasování Brexit. 

Ve většině případů opatření spočívají ve snížení zdanění právnických osob, aby se zabránilo jejich přemístění do Irska a podpořily investice. Hlasování Británie bylo také silným krátkodobým katalyzátorem pro finanční škrty v mnoha zemích. V uplynulých letech se přesto prosadilo výrazné snížení daní nebo daňové odpočty pro domácnosti, aby se kompenzovalo významné zvýšení během uplynulých let. A s blížícími se volbami bychom se mohli častěji setkávat například s přímými finančními dávkami pro chudé rodiny, jako jsme viděli v Japonsku.

Návrat expanzivní finanční politiky definitivně ukončil pravidlo tříprocentního deficitu. Jak praví jedno přísloví, sliby jsou závazné pouze pro ty, kdo na ně věří. Očekává se, že Itálie, jejíž hrubý domácí produkt v konstantních cenách se nezvýšil ani trochu během uplynulých 15 let, nesplní svůj cíl snížení deficitu pro rok 2016 a 2017, podobně jako Španělsko a Portugalsko. 

Témata:  ekonomika