Řešením číslo jedna je pochopitelně mnohem rychlejší a rozsáhlejší nová výstavba, tedy zejména vhodný nový stavební zákon, komentuje situaci kolem bydlení Lukáš Kovanda.
Hlavně v Praze jsou pak za růst cen bydlení odpovědní také památkáři a organizace typu UNESCO. Výšková budova na pozemku dané velikosti totiž pochopitelně obsáhne více bytů než budova nižší. Nejnovější případ, kdy UNESCO vydalo zamítavé stanovisko ke stavbě výškových budov architektky Evy Jiřičné v Praze na Žižkově, je jen dalším dokladem, že přeregulovanost výstavby nakonec z metropole učiní jen totálně předražený skanzen. Navíc skanzen vybydlený. Neboť byty v centru a širším centru zhusta skoupí jako investici Číňané, šejkové či Rusové.
Dalším problémem je to, že v současnosti je pronajímatel nemovitosti v ČR až příliš znevýhodněn vůči nájemci. Čeští legislativci podlehli tlaku levicové lobby, jež neustále vykresluje nájemce jako potenciální nebohou oběť „systému“. V krajním případě – viz causa Klinika – takovéto vykreslování dokonce málem ospravedlňuje krádež za bílého dne, pardon, „demokratizaci“. Tento přístup české legislativy odrazuje firmy od rozjetí velkých developerských projektů v oblasti rezidenčního nájemního bydlení. Přitom velké projekty by těžily z fenoménu výnosů z rozsahu. Takže těmto institucionálním hráčům, pronajímajícím třeba tisíce bytů, by stačilo k uspokojivé ziskovosti nastavit nižší nájemné, než jaké nastavují individuální pronajímatelé, kteří z výnosu z rozsahu pochopitelně těžit nemohou.
Sečteno, podtrženo, překážkou cenově dostupnějšího bydlení je příliš restriktivní legislativa – v oblasti výstavby, památkové péče a pronajímání.
Témata: bydlení
Související
21. října 2026 12:10
30. září 2026 12:43
17. září 2026 17:47
10. září 2026 10:45
24. června 2026 12:15
26. března 2026 14:40
