95 svateb a jeden pohřeb: Je správce daně oprávněn požadovat informace o hostině?

Nejsem bezhlavým zastáncem všech kroků správce daně, ale televizní diskuse vrcholného představitele finanční správy s jedním z předních daňových poradců mne přiměla k tomu, abych se na „kauzu“ podíval očima člověka, který měl v minulosti možnost vidět obě strany mince a zastal se tak „nenáviděného a mediálně masírovaného“ berního úředníka. Dovolte mi shrnout moje dosavadní poznatky.

Je nepochybné, že správce daně disponoval odůvodněným podezřením, že ve dvou provozovnách, pravděpodobně u dvou podnikatelů, dochází k nerespektování povinnosti evidovat tržby a pravděpodobně tak i ke krácení daňové povinnosti. Připomeňme, že krácení daně je nemorální a od určité výše i trestné. Forma provedení nebyla složitá. Restauratér ve své provozovně zorganizoval novomanželům svatební hostinu, vyinkasoval od nich platbu a tento příjem nezaevidoval. V den konání svatební hostiny restauraci uzavřel veřejnosti, čímž omezil možnost správce daně pro jeho kontrolní činnost.

Otázka zní, zda mohl správce daně získat informace o nezaevidovaných tržbách jiným způsobem, než tak, že oslovil novomanžele, kteří hostinu hradili. Jsem přesvědčen, že správce daně neměl jinou možnost, protože ani sebelepší analytické nástroje nemohou poskytnout informaci o tom, jakou konkrétní výši tržeb měl hostinský za svatební hostinu vykázat. Pokud podnikatel nakoupený alkohol a potraviny nezahrne do svých nákladů a zároveň zatají příjmy z jejich prodeje, je prakticky nemožné analýzou dat toto chování odhalit. Novomanželé tak byli jediní, kteří mohli správci daně poskytnout relevantní informace. Někdo může jistě namítat, že správce daně mohl využít svého práva provést kontrolní nákup. To jde ale těžko, pokud je v restauraci uzavřená společnost. Odhalit pracovníka správce daně mezi svatebčany asi nebude příliš velký problém. Mimo to jen málo z nás zažilo svatbu, kde by se za pití platilo ihned. Stejně tak může někdo argumentovat tím, že správce daně mohl provést místní šetření. Mimo toho, že by se správce daně vystavil zvýšenému riziku fyzické inzultace ze strany manžela, velmi pravděpodobně by stejně nic nezjistil, neboť účet za svatební veselici se obvykle hradí až po jejím ukončení.

Velká diskuse se strhla nad otázkami správce daně, směřujícími k počtu svatebčanů a jejich ubytování. Mnozí odborníci jsou toho názoru, že tyto informace neměl právo požadovat, protože nijak nesouvisí se správným stanovením daně. I zde bych se rád zastal pracovníků správce daně, protože si myslím, že tyto informace byly využitelné a pro správu daní potřebné. S velkou pravděpodobností totiž uvedení podnikatelé nabízejí i možnost ubytování a lze předpokládat, že pokud nebyly vykázány tržby ze svatební hostiny, stejně tak nebudou vykázány ani tržby z ubytování. Rovněž tak počet účastníků svatby mohl být pro správné stanovení daně využit, protože údaj o průměrné tržbě na jednoho účastníka svatby mohl být slušným základem pro konstrukci tzv. pomůcek. Tento náhradní způsob stanovení daně se uplatňuje v případech, kdy podnikatel nesplní svoje povinnosti a nejsou k dispozici důkazy o správné výši daňové povinnosti. Až potud hodnotím postup správce daně jako správný a jsem jako daňový poplatník rád, že tomuto rozšířenému nešvaru věnuje finanční správa svoji pozornost.

O to víc mne mrzí způsob, jakým od novomanželů informace vyžadovala. Z mediálních prohlášení zástupců finanční správy jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o „žádost“ nebo „prosbu“. Bezděky se mi vybavila scéna mého oblíbeného autora Járy da Cimrmana z divadelní hry Blaník, kdy rytíř Smil Flek z Nohavic v podání nezapomenutelného Jana Kašpara píše: „ Poslali z lázní ostrou prosbu.“ Touto ostrou prosbou je míněna výzva k poskytnutí informací, která, mimo kulatého úředního razítka, obsahuje i hrozbu sankce do výše půl milionu korun pro toho, kdo závažně ztěžuje nebo maří správu daní. Dokáži si představit zděšení novomanželů, často fyzických osob nepodnikatelů, kteří při svém prvním kontaktu se správcem daně obdrží rozhodnutí, ve kterém jim je vyhrožováno touto sankcí. Přestože finanční správa zveřejnila právní analýzu, která potvrdila zákonnost takto formulované výzvy, jsem přesvědčen, že tento způsob získání informací nebyl taktický, klientský a dovolím si zde pochybovat i o jeho zákonnosti. Očekával bych, že pokud správce daně zjistí množinu osob, které mohly svatební hostinu v dané provozovně pořádat, osloví je nejprve formou podání vysvětlení, ideálně tak, že je navštíví, vysvětlí jim důvody své návštěvy, poučí je o tom, že pro ně z podaného vysvětlení nehrozí žádné právní důsledky a milou až přátelskou formou je požádá o sdělení potřebných informací. Kdyby správce daně postupoval tímto způsobem, jistě by se vyhnul nepříjemnému faux pas, kdy výzvou žádá informace i od těch, kteří pořádali svatební hostinu doma. Věřím, že tímto „proklientským“ přístupem by získal požadované informace, aniž by proti sobě popudil ty, kteří mu v daném řízení jako jediní mohli pomoci.

Za touto taktickou chybou není třeba hledat chybu v systému, není nutné organizovat metodické dohlídky, ani není, dle mého soudu, na místě žádat vyvození personální odpovědnosti. Celý případ na mne dělá dojem, že si konkrétní pracovník či pracovníci chtěli ulehčit práci, protože odeslání výzvy je přeci jen méně pracné než návštěva novomanželů. Bude-li vám někdo tvrdit, že osobní návštěva, třeba i v místě bydliště, je drastičtější, než „ostrá prosba“ se sankcí 500 tisíc korun, zamyslete se nad tím, jak by vás stresovala návštěva milého a profesionálního úředníka, který je schopen vám ihned na místě vysvětlit, jaké informace a z jakého důvodu požaduje, namísto obálky s pruhem, která obsahuje imperativní rozhodnutí správce daně, ze kterého vám není zřejmé, zda máte problém vy nebo někdo jiný.

Na závěr mi dovolte už jen dvě poznámky.

Správce daně je povinen šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používat při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.

I dobrý nápad a iniciativa, za který by jinak náležela pracovníkům správce daně pochvala, se může změnit ve velký průšvih, pokud chybí vysvětlení a dobrá komunikace. Pokud se komunikuje stylem „od svatby k pohřbu“, tedy od „vše je zákonné“ až po „musíme prověřit“ nebudí to v laické i odborné veřejnosti příliš důvěry. Jsem přesvědčen, že ani pro pracovníky správce daně to nevytváří podmínky pro dobrý výkon jejich činnosti.

Témata:  svatba,  pohřebnictví, pohřby,  daně