Polykej jako Ovčáček

Nejlíp se směje lidem, kteří se potýkají s tím, čeho se sami nejvíc bojíme. Začíná to ve škole, která je tak přívětivým místem pro socky a slabochy, a pokračuje do dospělosti.

Od mluvčího nemůžete čekat nepohodlnou pravdu…Dalším otloukánkem v řadě je prezidentský mluvčí Jiří Ovčáček. Ten už měsíc na šéfovo zadání marně hledá článek, ve kterém by Ferdinand Peroutka chválil Hitlera. Za tu dobu se Ovčáček dočkal humorných montáží i nehumorného sloupku v Lidovkách, kde jej Jiří Peňás odsuzuje jako novodobou obdobu novinářů kolaborujících za války s nacisty. Ani Husákovo okolí prý nebylo tak ubohé.

Není to spravedlivé, ledaže byste dali stejnou nálepku taky většině advokátů, obchodních zástupců, lobbistů a samozřejmě i těm, kteří se stejně jako Ovčáček živí jako tiskoví mluvčí nebo píáristé. Ti všichni mají v náplni práce bulšitování, tedy rafinované odvádění pozornosti od pravdy, pokud možno bez vyloženého lhaní. (To ovšem jen proto, že za lež lze chytit, kdežto bulšit proklouzne jako úhoř.) Fandit jim nejde. Jenže je podpásovka srovnávat zástupce povolání, od kterých čekáte taktické dávkování informací, s lidmi, kteří jako novináři šířili nenávistnou propagandu.

… a od práce ve službách, že nebudete za blbceNa Ovčáčkovi – a speciálně na jeho legendárním vystoupení v Newsroomu ČT24 – se dá mnohem lépe než kolaborantství pozorovat, jak těžká je každodenní práce v ekonomice založené na službách:

Zaprvé, musíte umět bulšitovat, tančit mezi pravdou a lží. Zemědělce nebo manuální dělníky něco takového netrápilo, keců se nenajedli. Duševní pracovník na téhle schopnosti existenčně závisí. Vždyť si taky umění vařit z vody poprvé procvičuje před tabulí na střední, rozvíjí v diplomové práci a předvádí v přijímacím pohovoru. Než se nadějete, bulšituje před šéfem nebo klienty jako mistr Ovčáček, který ještě nenašel chválu Hitlera, ale aspoň článek, kde Peroutka „naznačoval, nebo navrhoval, nebo nezavrhoval možnost soudu s Edvardem Benešem.“ Bomba.

Zadruhé, musíte se ponižovat. Sektor služeb to má v názvu: děláte jiným služebníčka. Džus si můžete dát i doma, do kavárny vyrazíte proto, aby tam kolem vás někdo skákal. Až si číšník odloží zástěru a půjde si do banky vyřídit účet, vy tam zas budete skákat kolem něj. Kéž by to bylo vždycky jenom zdvořilé. Není. Součástí takové práce je dostávat po čuni za ty, kteří vás platí, a ještě to vykládat tak, že jste svou hloupou tváří někoho udeřili do dlaně.

Zatřetí a především, musíte to všechno umět spolknout. Snášet pokořování s vědomím, že nemá konec ani vyšší smysl, je na zdravou psychiku nápor. Zaměstnavatel si od vás kupuje nejenom třetinu vašeho bdělého času. Platí vám i za to, že si to v sobě všechno nějak srovnáte, abyste mimo pracovní dobu drželi basu. Všimněte si, že čím víc se lidi v práci potýkají s bulšitem, tím víc ve volném čase běhají, meditují a cvičí jógu.

Když se na Ovčáčkovo vystoupení dívá publicista ze seriózních novin, vidí nepochopitelnou, pokryteckou, pokleslou bytost. Má totiž úplně rozdílnou zkušenost, jeho jeho vlastní kariérní kodex velí: nebulšitovat, neponižovat se, nepřetvařovat se.

Jenže když se na Ovčáčka dívá manažer sociálních médií, finanční poradce, prodejce aut anebo poštovní úředník, který musí nabízet naštvaným lidem pojištění, vidí kolegu. Může se nad jeho vystoupením s úlevou zasmát: až tolik toho naštěstí ještě spolknout nemusím. A musí se modlit, aby u toho zůstalo.Celý článek čtěte zde

Témata:  Jiří Ovčáček