Válečná daň, kterou zvažuje zavést Fialova vláda, je jen druh sektorové daně. Sektorovou daň na více odvětví měla v programu jen KSČM, není slučitelná se svobodným trhem

Nad rámec běžného zdanění totiž zdaňuje selektivně vybrané firmy. Selekci provádějí politici. A je jedno, zda selektivně vyberou celá odvětví neboli sektory, nebo zda ukážou jen na vybrané firmy, třeba i z více odvětví. V obou případech se budou rozhodovat na základě subjektivního názoru, a to je právě kámen úrazu. Protože politik nikdy nemůže určit, do jaké míry je zisk neočekávaný. A zda je mimořádný natolik, že by měl být zdaněn nad rámec běžného. V tržní ekonomice nic jako neočekávaný zisk ani neexistuje. Sektorová nebo válečná daň jsou jen projevem nebezpečné libovůle politiků, určité arogance moci halené do hávu solidarity. Je to vlastně svévolné a selektivní postátňování a zabavování soukromého majetku firem a či jejich akcionářů.

Za mimořádným růstem zisků energetických firem nebo bank, o nichž se v souvislosti s novou daní hovoří nejčastěji, stojí válka ve skutečnosti jen zčásti či nepřímo. Už proto, že mohutný růst úroků i cen elektřiny či plynu započal řadu měsíců před jejím začátkem. 

Fialova vláda se zkrátka s falešným zdůvodněním válkou snaží selektivně a zcela arbitrárně ukázat na vybrané firmy, jimž se momentálně z hlediska ziskovosti daří, a nad rámec běžného zdanění si přisvojit další část jejich zisku. Veřejnosti pak chce vláda namluvit, že tak činí kvůli válce. Protože to je jediný důvod, který snad veřejnost může být ochotna akceptovat.

Protože jedině tak, označením za válečnou daň, daň způsobenou válkou, domnívá se vláda, ji snad veřejnost odpustí zásadní porušení předvolebního slibu, kterým bylo nezvyšování daní. Na nic jiného než na válku vláda odkazovat nemůže, neboť je to jediný zásadní děj, který propukl až po ustavení Fialovy vlády. Jedině ním tak může opodstatňovat porušení svého slibu, aby to znělo alespoň trochu věrohodně. Veřejnost tak má být klamána.

Témata:  daně