Herečka mluvila o Romech, komunistech a zklamání z Klause

Představení Šunen Romale vypadá, jako by bylo šité přímo pro Vás. Na pódiu jste se zdálo být ve své kůži.

Tohle představení vzniklo jako takový téměř dárek divadla Viola, které mě tak obdařilo. Já tady hraju už dvanáct let Máchův Máj a paní ředitelka chtěla ještě něco dalšího ode mě, třeba něco s muzikou. Protože mám strašně ráda Janu Bouškovou a Mária Bihári, se kterými se nemáme šanci potkat jinde než na jevišti, tak mě napadlo, že uděláme cikánský představení. Poprosila jsem Hanku Konfánkovou, mojí kamarádku a výbornou rozhlasovou režisérku, protože je z nás nejchytřejší, aby dala dohromady představení z příběhů, pohádek a básní, které po romských osadách sebrala a sepsala paní Milena Hübschmannová, zakladatelka romistiky na filosofické fakultě a kamarádka Zuzky Navarové, Hanky Kofránkové a Maria Bihári, který u ní studoval. Já jsem zase kamarádka Hanky Kofránkové, Zuzky Navarové, Jany Bouškové a Mária. Jana Boušková kamarádila se Zuzkou Navarovou. Tak se nám to pěkně všechno potkalo dohromady.

Navíc jsme pochopili, že kromě toho, že se radujeme z představení, je to i společensky prospěšná věc. Do doby, než jsme začali hrát Šunen Romale, jsem netušila, že jsme poměrně rasistická společnost. My jako komedianti jsme trošku jiná společnost, kde se prkotiny jako barva či orientace neřeší. My se Zuzanou milovali moldavský film „Cikáni jdou do nebe". Měla jsem pocit, že z těch moldavských cikánů a jejich tvorby je celá společnost nadšená jako my dvě. Opak je pravda. Reakce jsou někdy nečekané. Jedna slečna mi například řekla: no paní Hrzánová, když ty cikány hrajete vy, tak to je i snesu.

Přitom ty cikánský melodie jsou neuvěřitelně chytlavé.

Je tam spousta radosti, lásky, pohostinnosti a vřelosti. Já jsem s cikány odmalička vyrůstala v Českých Budějovicích, my sdíleli herecký dvůr.

Přitom by pro nás mohly být romské rodiny inspirací, protože daleko více než my drží při sobě.

Já vůbec nerozumím, proč to tak je. My jsme ve škole drželi basu, protože jsem podvědomě cítila, že jsme stejná spodina společnosti. Jen já měla jedničky a oni pětky a postupně mi ti kamarádi propadávali. Jednou soudružka učitelka řekla mojí babičce na rodičáku: paní Šmídová, já mám strašnou smůlu, já mám buď herecký děti nebo cikány. To jsem si potvrdila, kam člověk patří.

Jsem daleka toho idealizovat cikánskou společnost, ale mám mezi nimi spoustu kamarádů a mám to privilegium, že zpívám občas s Máriovou kapelou Bachtale apsa, což jsou Slzy štěstí.

Myslím, že nejhorší jsou přehnaná očekávání, že někoho přetvoříte k obrazu svému, a druhá nebezpečná věc je, že jste přesvědčení, že jako jediná máte patent, jak se má žít.

Co říkáte tomu, že se v poslední době množí případy protiromských demonstrací?

Z toho mám strach, protože dav je snadno manipulovatelný a ti lidé si neuvědomují, že druhý den se může otočit proti někomu, kdo má modrý boty, nebo proti tomu, kdo má jinak zakřivený nos, třeba i proti nim. Jakmile se něco generalizuje, je to vždycky špatně.

Myslíte, že ohledně rasismu něco zanedbává stát?

Nejsem o tom dost dobře poučená, můžu mluvit jen o věcech, které žiju. Pravda je, že jsou věci, které mi nejsou jasné. Jak je možné, že ve veřejnoprávní televizi proběhne zpráva, jak Romové zmlátili bílého nevinného chlapečka a vyhodili ho z okna. Pak se člověk dozví, že to bylo úplně jinak. Ale vlna protiromského odporu už se zvedla, protože mezi určitou částí společnosti stačí jen šeptnout. Komu to slouží? Dalším případem byly mačety v hospodě. Ano, byli tam bílí a barevní, ale šlo o dva drogové klany. V momentě, kdy se z toho udělá, že agresivní Romové napadli poklidné české bílé pracující, je tu vlna s myšlenkami: Co oni tady, když tu nemají domovský právo. Ale kde ho mají? A pak se ozve někdo jako pan Okamura, který vypadá, jak vypadá. To už jsme se zbláznili všichni.

Pan Okamura nejprve nasazoval na Romy s tím, že kdyby chtěli, tak by mohli mít bez problémů práci.

Nemohli.

Myslíte, že by mohlo pomoci, kdyby se ze zpráv o menšinách vyjmulo to, že to a to způsobil člen dané menšiny?

Vždycky, když někdo vybočuje z mainstreamu, tak se na něho líp poukazuje. Je to dané společností. Jakmile začne člověk zobecňovat, tak je problém, protože konkrétně tenhle udělal tohle a tohle z toho důvodu, ale dávat dohromady skupiny lidí, kteří se nějak chovají a vybočují, to tady bylo mockrát a vždycky to dopadlo špatně. Jsem šťastná, když přijdou na Šunen Romale mladí lidé a pubescenti, protože vidí, že jde fungovat láskyplně a je úplně jedno, jak kdo vypadá.

Vy jste měla v oblibě bývalého pana prezidenta Václava Klause. Stále obliba trvá?

Nejsme přátelé, vzájemně bychom se asi nesnesli. Naše energie jsou odlišné, ale přišlo by mi nespravedlivé posuzovat věci jen z tohohle úhlu. Vážila jsem si ho pro jeho pracovitost, důslednost, pro odvahu dělat nepopulární kroky.

Bohužel přišly prezidentské volby. Já jsem si vždycky myslela, že je to férovej chlap. Ale když začal s nacistickými tendencemi pana Schwarzenberga, a že paní Schwarzenbergová neumí česky... To mě hluboce urazilo, protože to bylo pod pás. Ustojím přímý útok s otevřeným hledím, ale tohle prostě bylo nízké. Byla jsem z toho zaskočená, protože jsem to neočekávala.

Ona se do toho vlastně zapojila celá rodina Klausovic.

Jak řekl Winston Churchill, když mluvili se Stalinem a domlouvali se mantinely, že diplomat nemusí vždycky říkat úplnou pravdu, ale že netušil, že může bohapustě lhát. Domnívala jsem se, že žiju v srdci Evropy ne v ruské gubernii.

Právě kvůli tomu, že někdo vyhrál pomocí takových lží, se hůř přistupuje k tomu, že vyhrál někdo, s kým člověk nesouhlasí, že?

Měla jsem nabídku od ODS, abych ji podpořila, protože jsem jedna z mála pravicových hereček a herců. My si děláme srandu, že divadelní pravicové křídlo drží Nárožný, Pavlata, Vetchý a Hrzánová, jinak tu jsou všichni levičáci. Ani tu ODS jsem nepodpořila, komedianti jsou komedianti a politici je vždycky jen na chvíli potřebují. To není čistá hra.

Když jsem byla požádaná týmem Topky, jestli bych podpořila pana Schwarzenberga, tak jsem řekla, že ne, že se omlouvám, že ho budu volit, ale nebudu ho veřejně podporovat. Pak jsem šla do divadla, a protože nečtu noviny a nekoukám na televizi, tak jsem se od kolegů dozvěděla, kdo všechno ze slavných podporuje protikandidáta Zemana. Úplně jsem se vyděsila, protože jsem měla odmalička takovou představu, že co si myslím já, to si myslí všichni. Vytočila jsem číslo TOP 09 a říkám: ano, zítra jsem volná. Při natáčení jsem štábu říkala: podívejte se, to je dobrý, protože on teď Zeman použije všechny podúdery, protože nic jiného nemá, a to nám ty volby vyhraje. Já jsem netušila, že ty všechny podpásovky vyhrají volby nakonec Zemanovi. To mě opravdu ve své stupiditě nenapadlo.

Komunistická strana v posledních měsících měla řadu vyjádření, která jsou přinejmenším provokující. Nejprve mluvili o Palachovi, že nebyl proti režimu, o Bilakově zvacím dopisu, že na okupaci jsou různé názory, a v poslední době o vině Milady Horákové. Jak se Vám to poslouchalo?

Tam je jediný problém a to chyba Sametové revoluce, potažmo všech, kdo se na ní podíleli, že komunisti nebyli zakázaní a nebyla přerušena právní kontinuita komunistického režimu.

Já jsem se teď skamarádila s dcerami padesátých let, což jsou děti, jejichž rodiče v padesátých letech zavřeli do lágrů. Pan Vejražka ve své objemné knížce „Nezhojené rány národa" mapuje rodiny i důsledky tohohle období. Píše např. o tom, že ti, co byli zavření v padesátých letech, dosáhli sice satisfakce, záznam byl vymazán z trestního rejstříku, ale jestliže při útěku ukradli chleba, nebo se snažili prostřílet přes naše chrabré pohraničníky ke svobodě, nadále zůstávají zločinci. To je na absolutní výsměch.

Po sametové revoluci nikoho nepotrestali, nikdo se nemusel ani omluvit. Pánovi, který tenkrát v sedmnácti letech nastoupil do věznice, staří političtí vězni z padesátých let říkali: nás popravěj, ty to musíš přežít a půjdeš a usvědčíš starýho Grebeníčka. První výslech tohohle pána byl pod elektrickým proudem a přežil to. Po revoluci chodil k soudu a říkal: ano, to jsem já, mě bylo sedmnáct a já to přežil, pan Grebeníček byl jedním z našich trýznitelů. Nebylo mu to vůbec nic platný a dneska vám komunisti klidně řeknou: vždyť se Horáková přiznala, tak co. Totální výsměch a hanobení. Hanobení pravdy.

Komunisti protichůdně jedním dechem říkají, že jsou zcela nová strana, a posléze vyzdvihují éru minulého režimu.

Víte, já mám státnici i z marxismu-leninismu, byla povinná. Ve stanovách komunistické strany je zakotvený třídní boj, světová revoluce, převzetí moci násilím. To jsou teroristické body. Když jsem jela po revoluci na pozvání do USA, vyplňovala jsem pro vízum, jestli mám pohlavní chorobu, jestli jsem byla členem IRA nebo Komunistické strany Československa. A pak jsem ještě dělala pohovor, jestli mě tam vůbec pustí.

Teď to dospělo tak daleko, že Zifčák, bývalý agent STB, 17. listopadu 1989 navedl průvod na Národní třídu, a tenhle pan Zifčák mě žaloval a já šla k výslechu za hanobení rasy a národa. (pozn. red. Při přebírání ceny Thálie 2003 řekla repliku z Hrdého Budžese: Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat.) Tak to je, v tomhle my žijeme. Takže já se nedivím, že dneska může říct nějaká soudružka k Miladě Horákové: vždyť jí odsoudili, tak asi byla vinná, když se přiznala.

Bohužel, protože se ta strana nezakázala, nebyly mantinely jasně vyměřené, tím pádem veškerá levice má punc terorismu komunistické strany. Dneska když budete hajlovat, tak vás seberou. Máme zákon, že se nesmí propagovat komunismus, ale děje se tak v parlamentu i v televizi denně! Já řekla větu z divadelní hry a jdu na výslech. Kam šla ta paní soudružka poslankyně a soudruh Filip? Byli u výslechu? Žaloval je někdo?

Tak jsem alespoň dobře vychovala syna – je to slušně vychovaný antikomunista bez levicových tendencí.

Směroval vás nějak Váš otec, Jiří Hrzán, který hrál v řadě filmů, která skončila v trezoru. Například v seriálu Píseň pro Rudolfa III.

My se tolik neviděli. On měl s nima vždy problémy, zničili mu život, vyhodili ho z divadla. U nás nikdy nikdo nebyl ve straně.

Měla jste za minulého režimu nějaké velké problémy pro své názory?

Žádné velké jsem neměla. Byla jsem z divadla, z rozvráceného manželství, táta měl problémy, tak jsem byla pořád podezřelá. Pořád jsem se divila a ptala jsem se proč. Snažila jsem se být řadová, normální pionýrka a vždycky jsem někde narazila, ale žádné velké problémy. Jen se doma říkalo něco, co ven nesmělo. Měla jsem hezký kádrový posudek v páté třídě, že vyvolávám ve třídě reakční nálady a jsem proti socialistickému režimu. Soudruh ředitel se se mnou loučil slovy: a uvědom si Hrzánová, že to, že půjdeš studovat, Ti umožňuje naše socialistická společnost. A já jsem zase jako idiot řekla: ale vždyť já jsem měla samý jedničky.

Barbora Hrzánová (* 1964) je dcerou herce Jiřího Hrzána a Věry Hrzánové (rozené Šmídové), která pochází z herecké rodiny. Živelná Bára Hrzánová patří mezi výrazné české herečky. Po DAMU zamířila do Národního divadla, odkud odešla do Divadla Na zábradlí. V současné době je bez stálého angažmá.

Zahrála si například ve filmu Reqiem pro Panenku, za roli v Čechovově Rackovi byla oceněna Cenou Alfréda Radoka. Nejvíce se však do povědomí zapsala rolí Helenky Součkové ve hře Hrdý Budžes, kterou hraje již dvanáctým rokem. V roce 2003 obdržela cenu Thálie za mimořádný ženský jevištní výkon.

Věnuje se však i zpěvu a to ve své kapele Condurago. Ostatně pěvecký talent si můžete přijít poslechnout i na představení Šunen Romale – poslyšte Romové.

Témata:  Romové,  Barbora Hrzánová