Jak se žilo v Sovětském svazu? Koupit auto byl nadlidský výkon

Za auto byli tehdy lidé ochotni k čemukoliv a odhalovali při tom ty nejtajemnější stránky lidské duše. Způsobů nabytí auta v poválečném Sovětském svazu bylo mnoho a o některých panuje už jen matné povědomí. Ruský server Avtovzgljad připomíná ty hlavní.

Země vždy pamatovala na své hrdiny: někdy je trestala, jindy odměňovala, a to i auty. Nejvyvolenějším darovali auto generální tajemníci zcela bez placení. Váleční veteráni a nositelé řádů měli povoleno si jednou za život koupit auto bez čekání ve frontě. Jedno auto bylo přitom víc než dost, a tak byli všichni spokojeni.

Všichni ostatní ale museli na auto čekat. V průměru sedm až osm let. Do fronty čekatelů se člověk nedostal jen tak - musel čekat v nějakém podniku a střádat. Za "žigulíka" bylo nutné zaplatit asi 8000 rublů, ale i při výplatě 100 až 150 rublů měsíčně se peníze u sovětských lidí našly.

Jednak nebylo za co utrácet, jednak z rodinného rozpočtu ve výši 200-300 rublů se dala každý měsíc stovka odložit, a tak se za sedm let naspořila potřebná suma. Kdo nenastřádal, ten si obvykle vypůjčil u všech svých příbuzných a známých, až měl potřebnou částku pohromadě.

Sám proces koupě vozu byl krajně ponižující. Po mnohaletém čekání bylo nutné ještě vystát frontu v prodejně automobilů, kterých bylo jen pár. I ve městech jako je Moskva či Petrohrad (dříve Leningrad) byl jen jeden "autosalon". Žádná auta v něm ale nebyla.

Kupující dostal stvrzenku, se kterou šel do zvláštní spořitelny, kde zase vystál frontu. Pak se vrátil do prodejny, kde vystál další frontu, aby dostal poukaz. S ním odjel do skladu, kde vyčkal příjezdu kamionu s automobily. Nakonec dostal to, co bylo. A to měl ještě štěstí.

Čekání na auto se mohlo výrazně protáhnout kvůli spoluobčanům, kteří se naprosto nepochopitelně náhle objevili v pořadníku. Koupit si místo ve frontě bylo prakticky nemožné, peníze nikdo nepotřeboval.

Ale bylo snadné protlačit své jméno do pořadníku přes známé či vyšší stranické funkcionáře. Žádné elektronické pořadí s čísly neexistovalo a prakticky nebylo možné odhalit, zda se člověk ve frontě posouvá podle pravidel.

Za auty se často jezdilo do bratrských republik. Například do Gruzie, odjakživa považované za vlast sovětského banditismu a zlodějny. Tam se našlo dost spekulantů ochotných prodat auto za cenu čtyřikrát nebo pětkrát vyšší, než žádal stát. Pro spoustu lidí to ale byla jediná přijatelná možnost.

Témata:  auta