Vesnice bez matek. Indonéské ženy hromadně odcházejí za prací do zahraničí

Ve východní Indonésii jsou vesnice, kde nezůstaly téměř žádné matky. Mladé ženy odcházejí pracovat do zahraničí, aby domácnosti zajistily příjem. Své potomky nevidí i několik let, ale peníze vydělané v Malajsii nebo Saúdské Arábii mohou celé rodině změnit život. O oblastech, kterým Indonésané říkají "vesnice bez matek", napsal server BBC.

Ilustrační fotografie
reklama

Ely Susiawatiové bylo jedenáct, když ji matka Martia nechala v péči babičky. S manželem se rozvedli, a aby Martia uživila rodinu, našla si práci jako služka v Saúdské Arábii. Když byla mladší, dceru odloučení hodně mrzelo. "Když vidím ve škole kamarády s rodiči, jsem z toho smutná. Chci jen, aby se moje máma vrátila domů. Nechci, aby musela jezdit pryč," říkala Ely. Jako starší už ale matčinu oběť chápe.

Ve vesnici Wanasaba na východě ostrova Lombok, kde Ely žije, je samozřejmostí, že ženy odjíždějí do zahraničí pracovat. Je to způsob, jak zajistit další generaci lepší život. Většina mužů zde pracuje jako zemědělci nebo dělníci a vydělává si pouhý zlomek toho, co ženy jako uklízečky, služky nebo chůvy v zahraničí. Když matky odjedou, o děti se nestarají jen příbuzní a otec, ale při hlídání si pomáhají i rodiny navzájem.

Matka Karimatul Adibiaové odjela, když byl dívce pouhý jeden rok. Do Indonésie se vrátila, až když už měla Karimatul téměř ukončenou základní školu. Na matku si nepamatuje, vychovávala ji teta. "Byla jsem z toho zmatená. Pamatuju si, že moje maminka plakala a ptala se tety, proč ji vlastní dcera nepoznává," vypráví Karimatul. I když teď její matka přijíždí na návštěvy častěji, dívka radši tráví čas s tetou, která kromě ní vychovala dalších devět dětí.

Více než dvě třetiny všech indonéských pracujících migrantů jsou ženy. Z této části Indonésie jezdí za prací do zahraničí už od 80. let. Protože nemají žádnou právní ochranu, jsou snadnými oběťmi násilí. Tradují se příběhy o těch, co odjely a vrátily se domů v rakvi. Další ženy zaměstnavatelé surově zbili nebo poslali zpátky domů bez zaplacení. Některé matky se domů vracejí s dalšími dětmi, které se narodily z nucených i chtěných vztahů. Těmto dětem se tu často říká anak oleh-oleh - suvenýry.

Děti-suvenýry jsou pro svůj smíšený původ ve vesnicích rozpoznatelné na první pohled. Osmnáctileté Fatimě pozornost většinou nevadí. "Lidé se na mě často koukají překvapeně. Vypadám jinak. Někteří říkají, že jsem krásná, protože mám arabskou krev. To mě potěší," říká s nervózním smíchem. Podle lidskoprávních skupin jsou ale děti smíšeného původu často ve škole vystaveny šikaně.

Když vesnicí doznívají zvuky večerní modlitby, skupina dětí utíká z mešity do starého, prostorného domu postaveného Holanďany v době, kdy byla Indonésie kolonií. V současnosti zde místní ženy a organizace provozují odpolední kroužek pro děti, jejichž jeden nebo oba rodiče pracují v zahraničí. Dům patří Suprihati, která odjela pracovat do Saúdské Arábie, když byli její dva synové ještě batolata. Říká, že to bylo kvůli dětem velké riziko, které se ale vyplatilo. "Zažila jsem si chvíle plné utrpení, ale stálo to za to," prohlašuje. Podařilo se jí naspořit tolik peněz, že mohla oba syny poslat na střední školu.

Suprihati teď nemusí pracovat, její synové jí finančně podporují. Protože sama zažila těžké chvíle, její podpůrná skupina má za cíl nahradit rodinu dětem, které tu zůstaly samy. "Vyrůstat v péči příbuzných a v péči matky je velký rozdíl. Je to jiný druh lásky. Tyto děti jsou pak uzavřené do sebe a mají nízké sebevědomí," říká Suprihati. Aktivity jako večerní kroužek ale mohou pomoci. "Dětem pomáháme s domácími úkoly. Na první pohled je vidět, že mají velký zájem o to se vzdělávat. Jsou už teď na stejné úrovni jako ostatní děti ve škole. Opravdu prospívají," vysvětluje

Ely Susiawatiová neviděla svou matku devět let, ale díky ní je teď první v rodině, kdo studuje vysokou školu. "Kdyby neodešla, nemohla bych studovat. Jenom díky mámě můžu žít životem, jakým žiju. Jsem na ni pyšná. Neexistuje silnější žena, než je moje máma," říká Ely.

S matkou teď pravidelně telefonuje přes mobilní aplikaci. "Vždycky jí říkám, kde zrovna jsem, a požádám o povolení jít ven. Nepotkáváme se ve skutečnosti, ale jsme neustále v kontaktu," usmívá se Ely. Její matka Martia říká, že se v Saúdské Arábii má dobře. Rodina, pro kterou pracuje, se k ní prý chová hezky, platí jí dobře a včas.

Doporučujeme

Související:

Fokus
Aktuálně
Doporučujeme
Zobrazit: mobil | klasicky