Dá se z životního minima přežít? V Česku těžko, když vám ho stát celé sebere

Komentář - Životní a existenční minimum. Pojmy, které pro většinu občanů představují pouze teoretické číselné hodnoty, se pro ty, kteří je pobírají, stávají noční můrou. Stát na ně od jejich vzniku prakticky nesáhl, ačkoliv ceny zboží a služeb neustále rostou. Naopak vám je za určitých podmínek může dokonce sebrat.

Ilustrační foto
reklama

Životní minimum a existenční minimum vznikly v roce 2007 po oddělení nezbytných nákladů na bydlení. Od té doby na ně stát sáhl pouze jednou, a to v roce 2012, kdy je navýšil o 284, resp. o 200 korun. Jejich výše tak momentálně činí 3410 korun a 2200 korun.

Rozdíl mezi oběma pojmy je prostý. Zatímco životní minimum je minimální hranice peněžních příjmů potřebná k zajištění výživy a základních osobních potřeb, existenční minimum je, jak již název napovídá, minimální hranice příjmů nutná pro přežití člověka.

Životní minimum zná český zákon od roku 1991, v roce 2007 od něj byly separovány náklady a příspěvky na bydlení a rovněž vzniklo již zmíněné existenční minimum. Částka, která má zajistit přežití jednotlivce, nejde-li o nezaopatřené dítě, starobního důchodce a člověka staršího 68 let.

Dá se ale dnes za 2200 nebo 3410 korun přežít? Vezměme si modelový příklad osoby, které příspěvky na bydlení do koruny zaplatí střechu nad hlavou. K základním lidským potřebám dnes patří jídlo a hygienické přípravky, případně léky. Jejich cena ale za posledních deset let narostla, někdy i o 50 až 100 procent. 

To ostatně reflektuje i stoupající minimální a průměrná mzda. Druhá zmíněná od roku 2007 vzrostla o více než 10 000 korun. A díky tomu si lidé, kteří jí pobírají, dnes koupí o něco více věcí než tehdy. Nárůst mezd totiž předběhl stoupající cenu potravin. Životní a existenční minimum na ni ale ani přes takřka nepozorovatelné zvýšení nedosahují.

Zpět k modelovému příkladu. Pokud byste se každý den živili pěti rohlíky a deseti dekagramy salámu a stejným množstvím sýru, polovina existenčního minima je pryč. Za takovou stravu by vám ale tělo nepoděkovalo, stejně jako lékaři.

Je proto potřeba občas doplnit nějaké teplé jídlo, například maso a brambory (dalších nejméně 150 korun pryč za zhruba dvě porce) vitamíny v podobě ovoce a zeleniny (50 korun za kilo jablek a nějakou cibuli), připočítejme nějaký deodorant (zhruba 80 korun), pastu na zuby (nejlevnější kolem 20 korun), toaletní papír (řekněme dalších 60 korun) a rázem máme 1500 korun pryč. K tomu připočtěme například jedny kalhoty nebo boty a existenční minimum je pryč. 

Co si za něj ve výsledku koupíme? Prakticky téměř nic, přežít na pár rohlících, masu jednou za měsíc a pěti jablkách zkrátka nelze. Vláda se ale rozhodla ani letos částku nezvyšovat, s odůvodněním, aby byli lidé motivováni k práci.

Stačí ale zapátrat na internetu nebo mezi známými a velmi rychle člověk zjistí, že závislý na životním či existenčním minimu může skončit prakticky každý z nás. Stačí jeden vážnější úraz, který vás vyřadí z běžného života. Dlouhodobé následky vás mohou nadobro vyloučit z pracovního procesu, posudkoví lékaři při stanovování nároku na invalidní důchod to ale vidí jinak. A tak od komise odejdete s prázdnou. A ocitáte se takřka na ulici.

V Česku existuje 16 druhů sociálních dávek, které lze užít na řadu věcí, a které mají za cíl zajistit, aby člověk nezemřel hlady a žízni, v praxi ale mnoho lidí přežívá jen díky dluhům, pomoci od známých, nebo na ulici. Někteří dokonce nedosáhnou ani na existenční minimum a stát jim nedá vůbec nic.

Jde o extrémní případy, které si za to většinou mohou sami. Například o rodiče, kteří neposílají své děti do školy, lidi, kteří odmítají práci nebo o neplatiče alimentů. Přesto lze skončit s nulou na kontě poměrně snadno. 

Životní a existenční minimum může být strašákem samo o sobě, ale i v kombinaci s nevalnou vidinou budoucnosti. Desetitisíce lidí jsou v Česku závislí na finanční pomoci od státu, necelý milion lidí je vystaven exekuci, a pro mnoha lidem se díky začarovanému kruhu sankcí, exekucí a nízkých příjmů ani nevyplatí pracovat.

Životní a existenční minimum není vždy jen odrazem společnosti a postoje lidí, kteří jej pobírají. V praxi totiž jen málokdo pobírá skutečně pouze tuto částku, většinou je navýšena o další příspěvky. Jde ale o ukázku, na jaké peníze si stát cení lidského života, resp. svého občana. Útěchou může být, že existují země, kde jsou na tom lidé ekonomicky hůře. Například v Africe.

Doporučujeme

Související:

Fokus
Aktuálně
Doporučujeme
Zobrazit: mobil | klasicky