Pracujete v zahraničí? Jak je to s placením daní?

Lákavé jsou pro ně nejen okolní země, ale také třeba USA, Kanada či vzdálená Austrálie. Práce v zahraničí s sebou přináší bezesporu celou řadu výhod, od vyšší mzdy až po rozvíjení jazykových dovedností. Nicméně spolu s tím přichází také některé méně příjemné povinnosti, jako je řešení daní a daňového přiznání. Ačkoliv by této oblasti měli zaměstnanci věnovat zvýšenou pozornost, často si chybně myslí, že stačí, když z jejich příjmu zaměstnavatel odvede daň a dále se daněmi nezabývají. „Jedná se o velmi častou chybu. V řešení daňové otázky hraje roli hned několik faktorů, a sice určení daňového rezidenství a také to, zda má Česká republika s danou zemí sjednanou smlouvu o zamezení dvojího zdanění či nikoliv. Nepodání daňového přiznání v zemi, kde je poplatník daňovým rezidentem, by mohl být závažný problém,“ uvádí Andrea Kleinová, daňová poradkyně společnosti Crowe Horwath. Na následujících řádcích proto přinášíme přehled, jak výdělky ze zahraničí správně danit.

Určení daňového rezidentství

Při výkonu práce v cizině podléhají zaměstnancovy příjmy dani z příjmu podle nastavení místního daňového systému. „Důležité je ovšem věnovat pozornost také tomu, v které zemi musí zaměstnanec podat daňové přiznání, v němž uvede všechny své příjmy včetně těch zahraničních,“ uvádí Kleinová. Zde hraje stěžejní roli určení daňového rezidenství. V zemích, kde poplatník není daňovým rezidentem, totiž daní jen příjmy, které získal na území daného státu. Oproti tomu v zemi, kde je daňovým rezidentem, musí danit své celosvětové příjmy. „Pokud je tedy poplatník daňovým rezidentem České republiky, musí zde v daňovém přiznání uvést všechny své příjmy včetně všech zahraničních, a to i tehdy, pokud z nich již odvedl daň v jiném státě,“ vysvětluje Kleinová. Aby poplatníci nedanili jeden příjem dvakrát, existuje pro tyto případy smlouva o zamezení dvojího zdanění. Ta zároveň vymezuje i podmínky rezidenství v jednotlivých zemích. V tomto ohledu je důležité si také uvědomit, že mezinárodní smlouva má vyšší právní sílu než lokální zákony. Za českého daňového rezidenta jsou dle zákona o daních z příjmů považováni všichni, kteří zde mají bydliště neboli tzv. stálý byt (ne nutně trvalé bydliště) nebo se zde zdržují alespoň 183 dní v roce. Nastat však může i situace, kdy bude poplatník v souladu s lokálními národními legislativami považován za daňového rezidenta ve více zemích. „V takovém případě jsou v souladu s příslušnou smlouvou o zamezení dvojího zdanění brány do úvahy ještě další faktory, jako je místo, kde má daná osoba bližší vazby, osobní i ekonomické neboli tak zvané centrum životních zájmů, či státní občanství“ upřesňuje Kleinová.

Smlouva o zamezení dvojího zdanění a daňové přiznání

V současné době má Česká republika sjednanou smlouvu o zamezení dvojího zdanění s více než 85 státy. „Každá taková smlouva obsahuje pravidla zdanění tak, aby nedošlo k dvojímu zdanění jednoho příjmu. Smlouva tak stanovuje nejenom pravidla daňového rezidenství, ale také metody vedoucí k eliminaci dvojího zdanění, včetně postupu k výpočtu snížení daňové povinnosti,“ uvádí Kleinová. Nejčastěji používanými metodami výpočtu finální daňové povinnosti v zemi rezidenství je metoda prostého zápočtu a metoda vynětí s výhradou progrese. První metoda spočívá v porovnání daně z příjmu, kterou poplatník zaplatí v zahraničí, s daní, kterou by ze stejně vysokého příjmu zaplatil v České republice. Pokud je částka zaplacená na dani v zahraničí nižší, musí ji poplatník v České republice dorovnat (respektive od české daně vypočtené ze zahraničního příjmu si může poplatník odečíst pouze skutečně zaplacenou daň v zahraničí). „Zde je důležité upozornit, že obráceně systém nefunguje. V případě, že je zaplacená částka na dani v zahraničí vyšší, než by byla u nás, finanční úřad poplatníkovi rozdíl nevrací,“ uvádí Kleinová. V případě druhé metody, vynětí s výhradou progrese, pak poplatník daní pouze příjmy z České republiky a příjmy ze zahraničí nemusí započítávat do základu daně. Zbývajícími metodami jsou pak metoda úplného zápočtu a metoda úplného vynětí, ty se ale při výpočtu daně používají podstatně méně. Při podávání daňového přiznání, ve kterém poplatník uplatňuje zápočet daně zaplacené v zahraničí, pak musí mít poplatníci vždy potvrzení o výši této daně, které jim vystaví zahraniční správce daně. „Pokud jej nemají v danou chvíli k dispozici, lze požádat správce daně o prodloužení lhůty k podání přiznání, standardně o 3 měsíce, avšak v odůvodněných případech, mimo jiné v případě, že má poplatník příjmy ze zahraničí, dokonce až o 10 měsíců, tedy až do 1. listopadu následujícího roku,“ uvádí Kleinová. Zároveň doplňuje, že všechny příjmy musí poplatníci uvést v českých korunách a při přepočtu se musí řídit kurzem, který vždy v lednu následujícího roku vyhlašuje Ministerstvo financí České republiky.

Příjmy ve státě, se kterým nemá ČR smlouvu o zamezení dvojího zdanění

Zeměmi, s nimiž nemá Česká republika podepsanou dohodu o zamezení dvojího zdanění, jsou například Peru či Argentina. Pokud poplatník v takovém státě pracuje, musí počítat s tím, že nejspíše bude muset plnit daňové povinnosti vůči oběma zemím podle jejich zákonů. „Poplatníci v tomto případě musí být připraveni na to, že budou muset zaplatit daň i v České republice, přestože už ji odvedli v místě výkonu práce,“ upozorňuje Kleinová.

Sociální a zdravotní pojištění

Zaměstnanci v zahraničí musí také počítat s tím, že jim z jejich příjmu budou odváděny příspěvky na sociální a zdravotní pojištění podle místního systému. V případě sociálního pojištění se tomu však lze vyhnout, a to za předpokladu, že zaměstnanec zůstane zapojen do českého systému sociálního pojištění na základě koordinačních nařízení v oblasti sociálního zabezpečení platných v EU či na základě smlouvy o sociálním zabezpečení, kterou Česká republika uzavřela s některými státy mimo EU.

Zdravotní pojištění pak musí zaměstnanci obvykle platit v zemi, kde pracují i v České republice v případě, že zde mají trvalé bydliště. „Zde se všem, kteří odjíždí za prací do zahraničí, vyplatí odhlásit z českého systému zdravotního pojištění. Ovšem učinit tak mohou jen tehdy, pokud stráví v zahraničí více než 6 měsíců v kuse a zdravotní pojišťovně doloží, že byli po celou dobu zdravotně pojištěni pro pobyt v cizině,“ radí Kleinová. Pokud jede zaměstnanec za prací do EU a nezůstane účasten českého systému na základě koordinačních nařízení, musí se odhlásit z českého zdravotního pojištění bez ohledu na délku pobytu v dané zemi EU.