Jak se žije uprchlíkům v migračním centru? Dívka se svěřila, co jí cizinci udělali

Většina žadatelů o azyl, kteří žijí ve středisku Schweinfurt v Bavorsku, nemá dobré šance na získání legálního pobytu v Německu - bez ohledu na osobní utrpení, které mnozí migranti prožili, aby se dostali do Evropy. Novináři ze serveru InfoMigrants osobně centrum navštívili a mluvili s jeho obyvateli.

Diskuse: 16

uprchlíci, ilustrační fotografie
Letěli na jih, přistáli na severu! Navigační chyba britských pilotů baví celý svět! - anotační obrázek
Letěli na jih, přistáli na severu! Navigační chyba…

Z hlavní brány centra pravidelně vycházejí migranti. Obvodový plot vybavený kamerami se zdá být zbytečný, protože každý může volně přicházet a odcházet, jak chce - za předpokladu, že má platné doklady. Centrum se nachází na okraji Schweinfurtu, přístavního města v severním Bavorsku, které má asi 53 000 obyvatel. Tento prostor původně vznikl jako kasárna pro Wehrmacht, od roku 1945 až do roku 2014 tu pak působili američtí vojáci. V červnu 2015 ze zařízení vzniklo přijímací zařízení pro uprchlíky. Nyní jde o jedno ze sedmi takových center v Bavorsku.

Během druhé poloviny roku 2015 – v době největší uprchlické krize"- přišlo do Schweinfurtu více než 16 000 lidí. V nejrušnějším období se zařízení muselo vypořádat se 400 nováčky denně. V současné době přijdou průměrně čtyři lidé denně.

Na první pohled vypadá centrum klidně. „Většinou je to tu dost klidné," přiznává jeden ze 33 strážných. Policii sem musí volat asi jednou týdně. Stejný strážník také řekl, že napětí vznikají především v rámci skupin stejné národnosti, nikoliv mezi lidmi z různých zemí. Nejčastější prý problémy souvisí s alkoholem a marihuanou. Podle policejních statistik v období od ledna do poloviny října loňského roku policie v oblasti zasahovala asi 600krát, toto číslo ale zahrnuje i dopravní nehody a další incidenty nesouvisející se střediskem. V říjnu ale třeba policie po řadě fyzických útoků zatkla osm osob.

Podle německého odborového svazu policie mělo být deportováno více než 370 žadatelů o azyl. Pouze 15 procent deportací ale bylo skutečně provedeno. Přesto deportace probíhají na týdenní bázi a očekává se, že budou pokračovat, prozradil manažer centra Alexander Warkotsch.

„Toluwani Akinbambo, který uprchl z Nigérie se svou ženou a dětmi, přišel do Německa koncem roku 2017. Narodil se zde jeho nejmladší syn Raphael. Jeho další dítě, Izrael, má nyní dva a půl. Toluwani není spokojen s životními podmínkami v centru, zejména s nedostatkem soukromí,“ píše server. „Policie, pracovníci centra - kdokoli může kdykoli vstoupit do vašeho pokoje," svěřil se 27letý migrant. „Žádné soukromí. Jsme nikdo,“ tvrdí. Kritizuje také podmínky pro děti a fakt, že nemůže pracovat mimo centrum.

Po jednom z útoků prý policie Toluwanimu sebrala audiozařízení, které si koupil z kapesného, které obdržel. Údajně kvůli „bezpečnostním důvodům". „Produkce hudby je to jediné, co mě tu zaměstnávalo," řekl Toluwani, který hraje na kytaru a klávesy. V prosinci 2017 absolvovali Toluwani a jeho rodina azylový rozhovor. O rok později stále čekali na výsledky. „Je tu 70procentní šance, že budeš muset odejít a 30procentní šance, že můžeš zůstat - to pro mě není příliš povzbudivé," posteskl si se smutkem ve tváři.

V centru aktuálně žije 750 lidí. Toluwani je jedním několika málo obyvatel, kteří v současné době pracují ve středisku. Za 80 centů za hodinu Toluwani a 35 dalších migrantů pracuje v průměru 20 hodin týdně – uklízí odpadky, rozdávají jídlo nebo perou prádlo. Čtyřčlenná rodina, jako jsou Akinbambovi, dostane přibližně 321 eur v hotovosti na měsíc, což je částka, která má podle místních úřadů zajistit "úroveň sociokulturního živobytí" .

Podle německého azylového zákona mohou cizinci získat pracovní povolení jen za určitých podmínek. V současné době ale není povoleno, aby žadatel o azyl v Schweinfurtu vykonával pravidelné zaměstnání mimo centrum.

Jednotlivé osoby mají v současné době nárok na 98,60 eur měsíčně. Navíc každý žadatel o azyl dostává jídlo, oblečení a může využívat místní veřejnou dopravu. Nedávné oznámení, že část peněz budou migranti dostávat v naturáliích mnohé znepokojilo. Zejména ty, jejichž žádost o azyl byla zamítnuta. Tito lidé si totiž musí najmout advokáta, pokud se chtějí proti rozhodnutí odvolat, což znamená, že musí zaplatit několik stovek eur. Někteří navíc musí na vlastní náklady cestovat do Mnichova.

Hlavním důvodem pro přechod z výplaty hotovosti na materiální pomoc je podle vedoucího centra snížení „sekundární migrace", což znamená pohyb migrantů, kteří jsou již registrováni v jiných zemích EU, jako je Španělsko, Itálie nebo Řecko. V těchto zemích je úroveň péče nižší než v Německu. „Cílem je udržet službu na takové úrovni, že nebudeme vytvářet další lákadla," řekl Warkotsch.

Před příchodem do Evropy pracoval Toluwani, který pochází z Nigérie, v Libyi na různých sezónních pracovních pozicích. A není sám. Migranti žijící ve stejném centru často strávili v této africké zemi na pobřeží Středozemního moře měsíce nebo dokonce roky. Někteří Libyi popsali jako „peklo na zemi".

Moussa z Pobřeží slonoviny strávil tři roky v Libyi. „Když uvidí černé, vidí peníze," popisuje. „Pokud nemáte peníze, můžete unášet černochy a říct jim: „Zavolejte rodičům a pošlete mi peníze.“ Někteří lidé tak umřeli," dodal Absalam Abdullah ze Somálska, který strávil v Libyi několik měsíců.

Po třech letech, kdy s ním „zacházeli jako s otrokem", jak říká Moussa, ho jeho „pán" naložil do auta a odvezl ho k "arabskému muži". „V noci mě muž odvezl na moře a pak jsem přešel do Evropy,“ vzpomíná. Bylo to sedm let od chvíle, kdy Moussa opustil Pobřeží slonoviny. Stále se ale necítí v bezpečí. „Potřebuji mír," dodal unaveně.

Warkotsch, manažer centra, popsal postoj místních lidí vůči žadatelům o azyl jako „zvědavý, ale vzdálený". „Člověk by očekával trochu více empatie od široké veřejnosti, zejména proto, že mnoho z místních mělo v minulosti podobné zkušenosti," uvedl Warkotsch, který odkazuje na fakt, že velký podíl Schweinfurtu tvoří migranti. Téměř každý místní má ruské, americké, turecké nebo jiné zahraniční kořeny.

Valentina Wagnerová, zdravotní sestra ruského původu, tvrdí, že zejména starší lidé, obyvatelé, kteří tu žijí už dlouho, a rusky mluvící se domnívají, se k žadatelům o azyl, kteří pocházejí z jiného kulturního prostředí, chovají rezervovaně. „Dřív byli němečtí Rusové a Turci cizinci, ale teď jsou všichni integrováni," říká Wagnerová. „Dnes vidíme na ulicích mnoho nových cizinců. Někteří z nás potřebují čas, abychom si na ně zvykli," řekla.

Myslí si, že problémy způsobuje i jazyková bariéra, která znemožňuje komunikaci, protože většina nováčků neumí německy. Doufá, že v budoucnu bude spolupráce „jednodušší" a možná i „více veselá a příjemná".

Michael Schirtschenko, 33letý strojní operátor z Ruska, říká, že Schweinfurt nepotřebuje více uprchlíků. „Nejdříve bychom měli integrovat ty, kteří tady už jsou," řekl serveru Schirschenko, který před 15 lety přišel do Schweinfurtu s rodiči v rámci repatriace. „Pokud nemohou nově příchozí být integrováni, měli by být posláni domů." Schirtschenko také vyjádřil obavy o bezpečnost žen, dětí a dospívajících dívek.

S tím má své zkušenosti i 17letá Milana Braunová. Ta si podle svých slov myslela, že je "cool", že Schweinfurt a Německo pomáhají žadatelům o azyl. Ale od chvíle, kdy se před dvěma lety musela obrátit na policii, když ji žadatel o azyl osahával, změnila názor a vyhýbá se autobusům. Navíc sama nechce chodit přes město. „Žadatelé o azyl často pískají, dělají hloupé vtipy nebo mě udeřili, když jsem v kině," tvrdí Braunová. Dodává, že představa, že mladí migranti chodí po městě ve skupinách, je "zastrašující a děsivá".

Většině žadatelů o azyl ve Schweinfurtu pravděpodobně nebude moci zůstat v Německu. Existují dva hlavní důvody, proč jsou jejich vyhlídky tak špatné. První je země původu. Většina migrantů v tomto centru pochází ze Somálska, Nigérie, Pobřeží slonoviny Arménie a Alžírska – a lidé z těchto zemí například oproti Syřanům příliš často povolení nezískávají. Řada z nich se navíc dostala do Německa přes země jako Itálie nebo Řecko. Vzhledem k tomu, že tyto členské státy EU jsou za ně podle dublinského nařízení odpovědné, budou žadatelé o azyl posláni zpět do těchto zemí.

Chuks, žadatel o azyl z Nigérie, říká, že lidé se mrzačí, aby se vyhnuli poslání zpět. „Kvůli Dublinu někteří lidé skáčou z oken, snaží se vykloubit nohy nebo si lámou kosti, protože se bojí, že budou odvezeni zpět do Itálie," řekl pro InfoMigrants. „Když policie odveze někoho zpátky do Itálie, lituješ ho. Někdy pláčeme protože myslíme i na svůj život. Když lidem ubližují, taky tě to bolí,“ dodal.

Diskuze: Jak se žije uprchlíkům v migračním centru? Dívka se svěřila, co jí cizinci udělali

Přidejte svůj názor

Počet komentářů: 16, poslední 21.01.2019 13:14 Vložte komentář

Zobrazeno posledních 16 komentářů. Vstupte do diskuze Vložte komentář

Související:

reklama

Fokus

Aktuálně

Doporučujeme

Zobrazit: mobil | klasicky