Možná nastane nová krize. Co pak?

Bouře, která řádí na finančních trzích, může naznačovat, podobně jako před pár lety, novou vlnu ekonomické recese. Analytik serveru MoneyMag.cz naznačil trochu pesimistický výhled do budoucnosti.

reklama

Již když se začaly ukazovat světlé chvilky během propadů v roce 2008, spekulovali mnozí ekonomové, že recese, která nás potkala, není tímto ani zdaleka vyřešena a že pravděpodobnější scénář ukáže na grafu tvar podobný W.

Vzhledem k současným problémům, které generuje zejména dluhová krize mnoha států Evropy, je možné, že se jejich nepříliš optimistické vize naplní. Je proto legitimní dát si otázku – co bude poté?

Trochu teorie nikdy neuškodí

Skryté riziko opakující se recese je v tom, že svět se ještě ani zdaleka neotřepal z recese skončené. Státy se obvykle snaží dopady mírnit dvěma základními způsoby, takzvanou fiskální expanzí a monetární expanzí.

Pod fiskální expanzí si můžeme představit klasické „rozhazování“ ze státního rozpočtu. Asi nejznámějším zastáncem této teorie byl v první polovině minulého století proslulý ekonom John Maynard Keynes (1883-1946). Vycházel však z toho, že stát si na rozhazování již našetřil v dobách dobrých, popřípadě že si může půjčit tak, aby peníze po opětovném zlepšení ekonomické situace dluhy splatil. Ekonomové se dodnes přou, je-li efektivnější snížit daně nebo zvýšit výdaje.

Druhou rovinou, na které stát s recesí bojuje, je monetární politika. Zatímco fiskální politika se odvozuje od státního rozpočtu, monetární politiku řídí centrální banka. Nejznámějším nástrojem je zde úroková sazba, kterou banka stanovuje na půjčky ostatním bankám a vklady ostatních bank k bance centrální. Jsou-li úrokové sazby nízké, motivuje to banky více půjčovat peníze, čímž se má rozhýbat zatvrdlý mechanismus ekonomiky, avšak tendenci k růstu má potom inflace. Zvýšení sazeb má potom přesně opačný efekt.

Základní potíž obou typů těchto záchranných systémů je, že se po čase mohou vyčerpat. Týká se to zejména monetárního – snižovat úrokové míry je možné jen do nuly. Fiskální expanze je limitována tím, kolik si stát dopředu našetřil nebo kolik jsou mu kapitálové trhy ochotny půjčit.

V letech nedáno minulých jsme se až moc snažili

Nyní se dostáváme do dnešní doby. V uplynulých letech centrální banky snižovaly úrokové míry do minimálních myslitelných hodnot. Například dvoutýdenní reposazba se těsně před vypuknutím krize pohybovala na téměř čtyřech procentech, dnes již spadla na 0,75 %. Na rozdíl od situace před pár lety tedy není prostor pro další snižování a tím zintenzivnění stimulace ekonomiky.

Podobně je na tom i fiskální politika. Aby bylo možné vydávat více peněz na programy oživující ekonomiku, bylo by nutné se dále zadlužovat a s tím už má nyní většina států problémy. Německo, Francie, Itálie či Velká Británie, obří a důležité ekonomiky, které určují tep Evropské unie, vykazují vysoké dluhy, které se v některých případech (Německo, Francie) blíží k magické hranici 100 % HDP, Itálie ji již překonala.

Státní rozpočet se přitom nedostává do deficitů jen kvůli expanzi. Sám fakt ekonomické recese potápí rozpočet. Pro nepříznivé období je totiž typické snížení spotřeby, což s sebou nese výpadek na DPH, ale také snížení zisků firem, ze kterých jsou placeny daně. Zvýšená nezaměstnanost znamená jak výpadky na straně výběru daní, tak také výdaje na sociální zabezpečení nezaměstnaných. Provést expanzi znamená ještě navýšit už takto nepříznivou bilanci.

Aniž bych chtěl být špatným prorokem budoucnosti, je pravděpodobné, že případné opakování recese by mělo ještě horší důsledky, než jaké měla recese původní. Státy již nemají tolik prostředků, aby mohly zmírnit pád bankovkami naducanými polštáři. Arzenál protikrizových zbraní je již téměř vystřílen.

Česká republika má jistou výhodu v tom, že její zadlužení nedosahuje natolik fatálních hodnot, aby neuneslo další recesi. Potíž je však v naší otevřenosti vůči světu, ze které jsme jinak v minulém desetiletí velmi silně profitovali, a naše šestiprocentní růsty byly způsobeny právě příznivým vývojem v zahraničí. Zároveň to však znamená, že provádění fiskální expanze je přinejmenším problematické. Vzhledem k tomu, že Česko importuje asi dvě třetiny své spotřeby, znamená to, že z každé koruny, kterou by dostalo obyvatelstvo pro zvýšení spotřeby, zůstane v zemi jen třetina, zbytek odpluje do zahraničí a podpoří tamní firmy. Jakákoliv fiskální expanze je v našich podmínkách značně problematická a jen málo efektivní.

Nicméně abych nebyl jen poslem špatných zpráv, nelze klást rovnítko mezi bouře na finančních trzích a hospodářskou krizi. Již mnoho problémů na trzích se do reálné ekonomiky nikdy nepřelilo. Zda se i tentokrát bude opakovat neveselá situace, to zatím neumí nikdo říci. Ekonomie umí dobře popisovat to, co se již stalo, avšak v předpovídání toho, co se stane, je ekonomie velmi velmi špatná.

Témata: krize

Doporučujeme

Související:

Fokus
Aktuálně
Doporučujeme
Zobrazit: mobil | klasicky