Kdo sráží cenu ropy: USA aby sestřelilo Rusko na kolena? Čtěte

Jako na každém šprochu, je i na tomto pravdy trochu. A to, že tak velký pád cen ropy není přirozený. On se větší rozdíl mezi nabídkou a poptávkou nejednou objevil i v minulosti. Vrovnávali ho sami těžaři zvyšováním či snižováním své produkce a tímto způsobem vyrovnávali i cenu. To by se při obvyklém postupu stalo i tentokrát. Ropy je na trhu přebytek, díky mírnějším zimám v Evropě, hospodářské krizi i díky výraznému zpomalování čínské ekonomiky, jednoho z rozhodujících světových spotřebitelů ropy.

Proč tedy i teď nedošlo ke snížení těžby a udržení víceméně stabilní ceny? Do hry totiž vstoupil nový faktor. Těžba břidlicového plynu ve Spojených státech. Tato těžba výrazně srazila cenu energií na americkém trhu, čímž se cítila být ohrožena zejména Saúdská Arábie jako největší světový těžař. Ta proto zvolila opačnou taktiku – těžbu nesnižovat a pádem cen ropy potlačit své konkurenty. Může si to dovolit. Je největším světovým těžařem, má největší světové zásoby nevytěžené ropy, z živější těžby má obrovské finanční rezervy a zejména má velmi nízké těžební náklady. Objevilo se i prohlášení, že Saúdské Arábii nebude vadit ani pokles ceny na 20 dolarů za barel. Může v tom být trocha populismu, na druhé straně je vidět, že zdejším šejkům nebude vadit další pokles ze současných zhruba padesáti dolarů.

Kdo na pád ceny doplácí?

Velké problémy však už při současné těžbě mají ti těžaři, kteří si nákladech 50 dolarů za vytěžený barel mohou z různých důvodů (geografických, technologických apod.) nechat jenom zdát. Například Norsko, Írán či Rusko. Zatímco Norové mohou situaci ustát díky velkým finančním fondům vytvořeným z těžby minulých let, ostatní státy jsou na tom podstatně hůře. Mohou sice těžební náklady snížit tím, že omezí nebo zruší náklady na průzkum a přípravu dalších lokalit, to se jim však může o to více vymstít v budoucnosti.

Na nízkou cenu ale také výrazně doplácejí státy, které jsou na těžbě a vývozu ropy výrazně závislé. Typickým příkladem je Venezuela s téměř 90procentní závislostí příjmů na vývozu ropy. A opět Rusko, jehož státní rozpočet je postavený na ceně ropy 100 dolarů za barel. Ruské těžební společnosti jsou ve velmi špatné pozici, neboť stát jim bere zisky, které potřebuje na financování jiných aktivit, a firmy se navíc díky sankcím ze strany EU a USA nedostanou ani k finančním zdrojům na světových trzích. Což může vést k omezení výše zmíněného průzkumu a přípravy nových nalezišť. Navíc lze ze strany velkých odběratelů, Evropy a Číny, očekávat silný tlak na snižování ceny ruské ropy.

Třetím a hlavním cílem tohoto útoku arabských naftových šejků jsou Spojené státy. Jejich těžaři ropy sice současné ceny ještě zvládají (jejich náklady se pohybují kolem 42 dolarů za barel), podstatně větší potíže však mají těžaři břidlicového plynu. Tato těžba je ještě ve fázi rozběhu a vyžaduje obrovské investice. Už nyní jsou tak těžaři břidlicového plynu na hraně.

A co Evropa a Čína?

Evropa včetně České republiky a s výjimkou Norska a Velké Británie nepředstavuje na mapě ropných hráčů vyznanou figuru. Čili na klesající ceně ropy může jenom získávat. A to nejen tam, kde to vidíme nejzřetelněji, u čerpacích pump, ale i nižších výrobních nákladech firem.

Trochu odlišná je pozice Číny. Ta může na poklesu cen vydělávat stejně jako Evropa, navíc lze při čínském dostatku finančních prostředků očekávat investice či přímo skupování ropných polí. Není tajemstvím, že v tomto směru Čína velmi výrazně šilhá zejména po ruské Sibiři.

Je opravdu velmi těžké předpovídat, jak dlouho ceny ropy na těchto nízkých úrovních vydrží, či kam až ještě klesnou. Mohou to být týdny, ale i třeba několik let. Záleží na tom, jak dlouho vydrží blízkovýchodní arabští těžaři odolávat tlaků ostatních těžařů, případně jak rychle se jim podaří oslabit svou konkurenci, aby mohli nadále diktovat světové ceny podle svých představ. Že ke zvýšení cen opět dojde, je jasné. Otázkou je, kdy, což se zatím nikdo odvažuje seriózně odhadnout.